štěstí nebo smůla

Smůla nebo štěstí? # 4 - závěr

16. května 2009 v 11:55 | Diggy

Tak to je konec mého příběhu ze slunného Egypta. Doufám, že se vám líbil. Za komenty budu ráda...Děkuji a příjemné čtení...:)

Projela mnou nesnesitelná bolest. Jen sem tam tak ležela a čekala, co bude dál. Zátěž, kterou jsem celou dobu cítila náhle přestala. Štěstím jsem jen vydechla a rychle si stoupla. Poprvé jsem prohlédla muže, co mě zavalil. Byl mladý a vysoký, hubené postavy. Měl medově hnědé vlasy a spalující pohled. Nemohla jsem se od jeho zelených očí odtrhnout. Po chvíli jsem si všimla cedulky na tričku. Měl tam něco jako archeolog. Poté jsem si uvědomila, že na mě pořád mluví. Snažila jsem se mu anglicky říct, že mu nerozumím, jenže z hodin ze školy sem si najednou nic nepamatovala. Po minutě mého vysvětlování mu zřejmě bylo jasné, že se ode mě nic nedozví. Vzal mě za ruku a šli jsme dál chodbou. Celou cestu jsem přemýšlela, co se bude dít dál. Po chvíli cesty jsem náhle zakopla a spadla.
,,S tím štěstím jsem to asi přehnala," postěžuju si ale ihned se zvednu.
,,Ty jsi z Čech?" Náhle řekne neznámí muž s překvapeným výrazem.
,,Ano, vypadá to tak," řeknu s podivem, když si uvědomím, že mluví česky.
,,Já jsem Petr." Odpoví, ale ihned zase zpustí.
,,Moc se omlouvám, že jsem tě tak zavalil, nečekal jsem, že se tak lehce skácíš k zemi," řekne s úsměvem.
,,Jak si se sem dostala?" rychle dodá, aniž by mě nechal domluvit.
,,Já, já vlastně ani nevím, opřela jsem se o kámen, najednou se otevřel průchod a já dala přednost pocitům než logice," řekla jsem nejistě, ale hrdě.
Pod záminkou, že nikomu nic neřeknu, mě Petr provedl po celém objektu pod zemí. Dozvěděla jsem se plno nových informací. Informací, které v knize nenajdu. Asi po hodině prohlídky jsme vyšli po schodech zpátky na zem. Ihned mě oslnilo slunce ze kterého sálalo neuvěřitelné teplo. Kolem východu byla omotaná červená páska a všude kolem plno turistů a archeologů
,,Mám pocit že tě hledají,"
řekne a ukáže na ustrašený pár.
"Rodiče vždycky plaší," dodám a usměju se směrem na rodiče.
Ty už ale běží se slzami v očích směrem ke mně.
,,Kde jsi byla? Stalo se ti něco? Jsi v pořádku?" chrlili jednu otázku za druhou.
Vše jsem jim vysvětlila. Po chvíli se už oba uklidnili a objali mě.
,,Hrozně jsme se o tebe báli, ale už musíme jet za okamžik nám odjede autobus a jiný už nepojede," řekla mamka.
,,Tak ti moc děkuji, za všechno. Byl to ten nejlepší den a ta nejlepší prohlídka. Doufám, že se ještě někdy uvidíme" řeknu a odkráčím směrem k autobusu.
Nasednu do autobusu a ještě naposledy zamávám. Tím se loučím s dobrodružstvím a nezapomenutelnými zážitky, i když zítra mě čeká výlet na pyramidy v Gíze a bůhví co se mi při mé smůle stane. Nebo při mém štěstí?

Smůla nebo štěstí? # 3

15. května 2009 v 14:59 | Diggy

Všude na stěnách byli barevné hieroglyfy a obrázky bohů a faraonů. S úžasem jsem poznávala Amona s jeho manželkou Mut a jejich potomkem Chonsuem, který je spojován s měsícem, vzduchem a lékařstvím. Postupovala jsem chodbou dopředu a dál poznávala a obdivovala malby na stěnách. Najednou se chodba rozšířila a já jsem byla v neznámé místnosti. Světlo zesílilo a já poznávala známe i neznámé výjevy na stěnách, sochy a obětní nádoby, kde nejspíše kněží obětovávali bohům. I když světlo bylo velmi slabé, zřetelně jsem viděla všechny detaily a tiše obdivovala zdobení a ruční práci. Po shlédnutí celé místnosti jsem objevila dva další vchody. Do každého jsem zasvítila, abych viděla jestli je tam něco nebezpečného, jenže ani v jednom v chodu jsem nic neviděla. Vedla tam jen další nekonečná chodba. Po nekonečném přemýšlení, do jakého vchodu se mám vydat, jsem se konečně rozhodla. Jenže hned na začátku chodby mě čekalo nemilé překvapení. Přede mnou se plazila kobra. Se zatajeným dechem jsem se nemohla pohnout. Chtěla jsem se vrátit zpět a utíkat do druhého vchodu jenže strachem a vyděšením jsem nemohla ani pohnout rukou. Kobra se ke mně připlazila a já už čekala jen to nejhorší. Zavřela jsem oči a čekala, co bude následovat. Po chvíli neuvěřitelného čekání, které se mi zdálo nekonečné jsem konečně otevřela oči. Kobra už u mě nebyla. V dáli jsem ještě uslyšela syčení. Když už jsem spatřila jen tmu a ticho vydechla jsem vyčerpáním ale zároveň i štěstím.
,,Asi nebudu mít takovou smůlu jak jsem si myslela," pošeptala jsem si pro sebe a v duchu se usmála.
Rychle jsem vyšla z chodby a vstoupila do druhé. Mobilní telefon v ruce se mi ještě pořád třásl strachem. Svítila jsem si před sebe a znovu hleděla na hieroglyfy nakreslené na stěnách. Už nebyli tak zřetelné jako v předchozí místnosti a chodbách. Užívala jsem si to nádherné ticho, jenže najednou jsem uslyšela kroky. Hrozně jsem se lekla a zrychlila. Za mnou se najednou někdo rozběhl a začal křičet. Nerozuměla jsem
co říkal, utíkala jsem, co nejrychleji
to jen šlo. Neohlížela jsem se ani se nekoukala,
kam běžím. Najednou mě zavalilo cizí tělo a já se ocitla na zemi.

Smůla nebo štěstí? # 2

14. května 2009 v 16:19 | Diggy


Brzy ráno jsme vyjeli v koloně plné autobusů. Dopoledne jsme už byli na místě a já nedočkavě přešlapovala při čekání na průvodce. Mé čekání naštěstí nemělo dlouhé trvání během chvíle se náš průvodce konečně objevil.
,,Dobrý den jmenuji se Radim a jménem Egypta vás vítám v chrámu zasvěcený bohovi Amonovi. Je to největší chrámový komplex v Egyptě.
Tvořily ho tři velké, navzájem kultovně i stavebně propojené chrámy Amona, Muty a Chonsua." Povídá úsměvavý průvodce.
,,To už znám na zpamět." Pomyslím si a jdu obdivovat sloupy tyčící se do neuvěřitelné výšky, které stojí o kousek dál za celou skupinou v čele s průvodcem. Na horní polovině sloupu je ještě zřetelně vidět původní barva s hieroglyfy. S úžasem se dotknu sloupu a přemýšlím, co se zde odehrávalo před tisíci lety. Před lety, kdy žili faraonové, nejdůležitější potravou byl chléb a královské rodiny se opíjeli vínem. Ohlédnu se za sebe a vidím skupinu s našim průvodcem mizící v sloupové síni. Rychle se za nimi rozběhnu, ale najednou zakopnu. Mezitím co jsem padala, zachytila jsem se o kámen stojící přede mnou. Ten mě ale nezachránil. Vtlačil se do země a vedle mě se objevil otvor. Nehnutě jsem ležela na zemi a s úžasem hleděla na doposud neodkryté tajemství. Pomalu jsem se zvedla a rozhlédla se. Stálo přede mnou důležité rozhodnutí - vydat se do tajného vchodu nebo se vrátit ke skupině? Touha po dobrodružství zvítězila a tak sem se vydala po schodech do tmavé chodby. Když jsem stoupila na poslední vchod, otvor se nade mnou se zavřel a mě na okamžik zavalilo ticho a tma. Dezorientovaná a plná děsu a strachu se mě zmocnil pocit hysterie, ale jen do té doby, než jsem v dáli uviděla světlo. V kapse jsem nahmatala mobil a tiše vydechla.
,,Ještě že ho mám sebou," pomyslím si a rychle mobil vytáhnu z kapsy a zapnu na něm svítilnu.
Konečně jsem se uvolnila a všimla si neuvěřitelné krásy, která mě obklopovala.

Smůla nebo štěstí? # 1

13. května 2009 v 11:35 | Diggy


Nikdy jsem si nebyla jistá, co vlastně slovo dobrodružství znamená. Potají jsem toužila nějaké zažít. Toužila jsem si připadat jako hlavní hrdina, který se objevoval v knihách, které jsem četla. Jednoho dne se, ale mé touhy staly skutečností. Rodiče mi totiž řekli, že pojedeme na exotickou dovolenou. Byla jsem plná očekávání, o jakou zemi se jedná. Když mi poté sdělili, že pojedeme do Egypta, místa mích snů, má radost neznala mezí.


Čekání uběhlo jako voda a já už stála na letišti plná očekávání a radosti, že konečně poznám některá místa o, kterých jsem doposud jen četla a toužila po jejich poznání. Mezitím co jsem snila otevřenýma očima o všech historických místech, jsem uslyšela vyvolávání číslo našeho letu. Mamka mě probrala ze snění šťouchnutím.
,,Nesni a pojď, letadlo nečeká," řekla s úsměvem.
V letadle jsem si sedla k oknu, abych mohla pozorovat všechny krásy pode mnou. Let byl pro mě plný
napětí a nepopsatelné krásy vždy, když jsem se koukla z okna. Doba letu se mi zdála nekonečná, neboť jsem byla plná nedočkavosti. Po čtyřech hodinách jsme byli konečně na místě. Počasí bylo spalující, ale příjemné.

Když jsme dojeli k našemu hotelu nemohla jsem úžasem mluvit. Hotel vypadal jako jeden z paláců mých snů. Ubytovali jsme se a šli se projít po celém objektu. Večer jsme si vybírali výlety na, které pojedeme. Nemohli jsme vynechat pyramidy v Gíze, chrám boha Amona v Karnaku, údolí králů a chrám královny Hatšepsut. Nemohla jsem se dočkat až všechny památky o, kterých jsem doposud jen četla, uvidím na vlastní oči a přesvědčím se, zda-li jsou opravdu tak krásné jako na fotografiích, v časopisech a encyklopediích, které jsem četla.
,,Náš první výlet se uskuteční do chámu boha Amona v Karnaku." podotkla pyšně maminka a nadšeně dodala. ,,Už zítra."

 
 

Reklama