Za trest / 68 /

20. dubna 2016 v 19:00 | May



Asi jsme nebyli jediný, kdo dostal geniální nápad v noci přijít na extra hodinu do školy.

Opírala jsem se zády a kovou konstrukci a Viktor… ten by se ode mě mohl víc odlepit. Mezera mezi námi byla, ale rozhodně ne na celou délku natažené paže, takže až příliš úzký prostor.

"Možná je to duch tý oběšený holky." ztišil hlas a snažil se být tajuplný. Pokud se mě pokoušel vystrašit, kámen spadl hodně vedle. Lhostejně jsem opáčila: "Já slyšela, že to byl kluk."
"Dvě různé historky, ale obě se špatným koncem." Pokračoval v děsivé atmosféře. Už mu chyběla jenom baterka, která by mu světlem mířila do ksichtu. Viktor sebou nepatrně cuknul. "Slyšela si to?"
"Ne." Tentokrát jsem zpozorněla a napínala uši. Ticho. Jen bzučení zapnutých automatů.

Hlavou mi problesklo, co tady vlastně dělám. Měla jsem vyvádět lumpárny, jako třeba vytopit školu, pustit žáby z laboratoře, nebo… ponechám další nápady na vaší fantazii. Zkrátka jsem neměla skončit schovaná s tímhle voňavým idiotem - Co to používá za kolínskou? Děsně krásně voní. Potřebovalo by to otevřít okno, prosím!

"Odcházím." oznámila jsem. Viktor opřel dlaně tak, že moje hlava se ocitla mezi nimi. Na tváři se mu objevil pokřivený úsměv. "A kam? Domů? Tam by ses přece nudila. Tohle je větší vzrůšo."
Nenudila bych se, chtělo se mi zařvat z plných plic. S Viktorem se nikdy nebavím - Až potkám Andyho, zabiju ho! "Dokážu se zabavit i bez tebe." prskla jsem bez přemýšlení.
"Bavíš se se mnou." Viktor jakoby prozřel.
"Ne! Seš příšerná osina v zadku." Na to arogantně reagoval, "Lhářko."

Cože? - Lhářko?! Ten mě tak vytáčel. Měla jsem sto chutí vyškrábat mu pomněnkové oči, které kvůli namodralému světlu od pepsi-automatu byly ještě uchvacující než normálně. Musela jsem se rychle sebrat a přestat mu zírat do těch duhovek.

Viktor tiše pronesl hlubším hlasem: "Strašně mě zajímá, nad čím teď přemýšlíš."
"Že ti vyškrábu oči." hlesla jsem. Ty nádherně modrý oči… sakra! Proč se najednou cítím divně? Zapnul někdo topení? Vážně by bodlo otevřít aspoň jedno z těch velkých oken!
Viktor přivřel víčka a hypnotizoval mé rty. "Já myslím na to, že bych tě nejraději políbil."
Několik vteřin jsem na něj mlčky vejrala. Tohle bylo nakopnutí, které jsem nutně potřebovala. Otřepala jsem ze sebe to podivné omámení. Zlověstně jsem se uchechtla. "Zkus. Zbiju tě tak, že bys nemohl jít po svých."
Zazubil se. "Já vím, proto to neudělám. Počkám si." Zvedla jsem jedno obočí v tázavém gestu. Viktor sebejistým tónem přidal, "Až mě budeš chtít políbit sama."

Fajn, Viktor mě zřejmě nikdy nepřestane překvapovat. Tohle jsem od něj vážně nečekala. V hlavě mi to začalo šrotovat. "To má bejt nějaká další tvoje hra? Zařídit to tak, abych tě…" Větu ani nedokážu dopovědět. Připadalo mi to šílený.

Viktor se přestal dlaněmi opírat a krokem ode mě ustoupil. "Možná jo." řekl. "Možná ne."

Málem bych zapomněla, děsně rád lidi mate. Řekla bych, že na téhle planetě neexistuje člověk, který by Viktorovi rozuměl a dokázal předvídat jeho kroky. Má příšerně nevyzpytatelnou povahu!

Sebejistě jsem odvětila. "Toho se nedočkáš." Ani v příštím životě. "Tvoje hry nehraju."
Viktor se přesto tvářil, že si myslel své. Nechala jsem to raději plavat a vrátila se k důvodu, proč jsme sem vlastně přišli. "Už ten duch šel strašit jinam? Míříme do divadla, vzpomínáš."
Poškrábal se v havraních vlasech. "Prve jsem nic neslyšel. Jen legrace. Chtěl jsem zjistit, jestli se bojíš."
Zvrátila jsem hlavu dozadu a prudce vydechla. "Jasně, že sis vymýšlel."
"Bojíš se něčeho?" vyzvídal. "Ne a i kdyby, ty bys byl tím posledním, komu bych to řekla."
Založil ruce na hrudi a nepřestával se usmívat.
"A co ty?"
"Každý má z něčeho strach." Mlčky jsme si vyměňovaly pohledy. Bylo evidentní, že debata vedla do slepé uličky. Viktor by mi přeci nevyklopil, že se bojí například švábů nebo písniček Justina Biebera. Mohla bych pak jeho noční můru s radostí použít proti němu.

Tentokrát se nějaká rána ozvala doopravdy. Zněla jako prudké zabouchnutí těžkými dveřmi. Viktorův překvapený výraz vystřídal zamračený, nešlo o žádný žert. Zatím jsem se otočila ke stěně automatu čelem a z poza něj pozorovala okolí. Viktor se ke mně připojil. "Teď slyším kroky." šeptla jsem. Viktor byl dost blízko na to, aby mě zaslechl a řekl: "Jde opačným směrem, vzdaluje se."
"Kdo by to mohl být?"
"Nemám ponětí." opáčil zadumaně Viktor. Narovnal se v zádech. "Každopádně je pryč."
"Třeba to byl ten duch." odvětila jsem, abych mu oplatila stejnou mincí.
"Nevěříš na duchy."
"Tys s nimi začal." odpálkovala jsem ho.
Viktor sundal vážnou tvář a pousmál se.

Nemělo smysl tu déle oxidovat vzduch, vyrazili jsme proto do divadelního sálu. Viktor odemkl dvoukřídlové dveře. Zarazilo nás, že od podia se linulo slabé, žluté světlo. Postupovali jsme uličkou blíže a pozorovali něco neuvěřitelného: Někdo nás s vtípkem předběhl.


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sharen Sharen | 20. dubna 2016 v 20:34 | Reagovat

Moc moc děkuju za další díl, cítím se jako závislá na tomto příběhu. :-D

2 ♥ May - Adminka ♥ May - Adminka | E-mail | Web | 20. dubna 2016 v 20:50 | Reagovat

[1]: Jsem neskutečně ráda, že to s příběhem takhle cítíš. :D ;)

3 Staw Staw | 20. dubna 2016 v 21:12 | Reagovat

super :D nemôžem sa dočkať ďalšej časti :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama