Za trest / 66 /

12. dubna 2016 v 19:00 | May


Evelyn ovládala dobrá nálada. Na chvíli jsem se dokonce pozastavila a musela na ní jen bez mrknutí zírat. Byl to pro mě obraz, na něž jsem si pořád nezvykla. V mém podání by zaznělo: Extra prapodivný obraz. Do reality mě vrátila její slova, děje se něco. "Ne." opáčila jsem jednoduše a převzala nabízený, opláchnutý talíř.
"Stále si na mé nové já přivykáš." oznámila.
"Asi tak nějak."
"Z počátku přirozená a očekávaná reakce." řekla přátelsky a dokonce se usmála. Měla bych to vyfotit na mobil, jako důkazní materiál, pro případ, že se vrátí ke staré verzi (nejdřív bych si ale musela vzpomenout, kam jsem odložila mobil... jáj, ta paměť!).

Evelyn spustila, "Ráda bych s tebou vedla rozhovor babička-vnučka. Je něco, o čem by sis chtěla promluvit?" Její přívětivá stránka mě dostávala do kolen. "Nic mě nenapadá." Vážně nic! O čem bych se s ní mohla bavit? Pořád jsem totálně mimo, že vůbec s ní mluvím jako teď.

Obvykle jsem z Evelyn a z jejích poznámek nehorázně otrávená a stejným způsobem obracím oči v sloup, potom nějak drze odseknu a uklidím se do horního patra. A zbytek Evelyny návštěvy se jí vyhýbám jako černé smrti s kosou. Takhle to bylo vždycky, teda až do její neuvěřitelné proměny, jelikož mi neříká, jak se mám ke svému věku chovat, co a jak dělat.

Pak to ještě zabila tím, když dodala: "Nechci tě do ničeho nutit."
Po delší odmlce jsem řekla: "Žádný téma mě nenapadá. Jen takový, o kterých určitě ne."
"Blair, vím, že se nerada svěřuješ svým rodinným příbuzným, proto doufám, že ke svým přátelům jsi otevřenější."
"Hmm, v rámci možností." Svojí upřímnou hubou jsem dokonce nedávno od sebe Kate odehnala. Naštěstí se zmátořila a vrátila se. Avšak byla pravdou, že ani svým nejbližším přátelům se nesvěřuju samozřejmě se vším, například s tím incidentem, jak mě málem rozdrtil ten reflektor v divadle. Chtěla jsem je i sebe ušetřit zbytečných starostí.
"To vskutku ráda slyším. Je důležité mít lidi kolem sebe, na které se můžeš spolehnout."

Andy a Kate jsou mojí stoprocentní oporou. Nikoho dalšího nepotřebuju.

***
Venku panovala tma, celý večer jsem strávila za dveřmi vlastního pokoje, ladila kytaru, a potom hrála a hrála… Po skoro dvou hodinách jsem skončila ležet zády na posteli a znuděně pozorovala strop. Neměla jsem chuť na žádný film nebo seriál, to už jsem zkoušela. Od počítače jsem se opět ocitla zády na posteli.

Proudila ve mně energie a nenacházela jsem způsob, jak bych jí mohla vybít. Chtěla jsem někam vypadnout - Kate ani Andy nepřicházeli v úvahu, oba mají dnes večer rande (nevýhoda když vaši jediní kamarádi mají druhou polovičku a můžete jim dělat leda křena). Pokud jsem se nemohla zabavit s přáteli, chtěla bych vyvést alespoň nějakou lumpárnu. Začala jsem zvažovat možnosti.

Dlouho jsem neprovedla nic našemu věčně mrzutému sousedovi, nebo té až nechutně vtíravé a udrbané ženské odnaproti, která se pyšní svými výstavními trpaslíky. Jednou po nich musela vyhlásit celoměstské pátrání, zburcovat policejní hlídky, jelikož nějaký vandal schoval všechny její sádrové miláčky. Psalo se o tom i v novinách a událost rozebírali v místním nízkonákladovém rádiu, prostě bláznivý cirkus, na který byl ale skvělý pohled. A teď už bych mohla potvrdit domněnku, která vás jistě napadla během čtení… Správně, tím vandalem jsem byla já. Pro dnešní večer mě nenapadala žádná originální lumpárna, moje tvořivost nevymyslela nic, co by stálo za tu námahu. Přestala jsem zírat z okna na ty nehybné trpaslíky. Otevřela jsem okno, abych alespoň vyvětrala, a poté zaujala původní pozici dělat důlek do matrace.

Vzala jsem velká, pohodlná sluchátka a zapnula vlastní playlist. Poslouchala jsem jednu píseň za druhou, nechala se unášet melodiemi a zároveň jsem ztratila pojem o čase. V duchu jsem si říkala, kéž by se stalo něco zajímavého a vzrušujícího. Rázná rocková hudba mě zvedla, tančila jsem po místnost a automaticky zpívala sloky, které jsem dobře znala.

Otočila jsem se na patě, u toho periferně zahlédla něco na parapetě otevřeného okna. Šokem jsem zakopla o roh koberečku a málem jsem hodila držku. Vyrovnala jsem to a hbitě jsem sluchátka sesunula na ramena. Čuměla jsem jako… vyoraná myš je slabé přirovnání.

"Slušný zpěv." křenil se a pomněnkové duhovky přitom hýřily pobavením.
"Málem jsem dostala infarkt!" zaječela jsem na vetřelce. "Co zatraceně děláš na mým parapetu?!"
Viktor se nepřestával usmívat a prohlížel si mě od hlavy až k patám. "A pohyby taky nebyly špatný."
Hluboce jsem se nadechla a pak zasyčela: "Vypadni! Okamžitě!"
"Nemusíš být hned tak nepřátelská." prohodil jakoby nic. Utahoval si ze mě.
"Jak-jak si se sem vůbec dostal?" Jeho přítomnost mě iritovala až nepopsatelným způsobem.
Pokynul rameny. "Šel jsem cestou, kterou si mi popsala, Tygřice."
Prudce jsem zamrkala. Sakra, blbej pokec v mékáči! Netušila jsem, že pokud mu prozradím něco takového, že to nějak zužitkuje. Ale jasně, že jo, je to přece Viktor. Přestávala jsem se pomalu divit, ještě trochu času a nepřekvapí mě už ničím. "Zase se nudíš?" řekla jsem nevrle.
"Tak nějak." Prohlížel si vnitřek pokoje. Tohle nebylo poprvé, co ho viděl. Za mými zády se sem dostal, když oblbnul nadutým úsměvem Amber a díky zkratu v jejím úsudku ho pustila ke mně, aby mi vítězoslavně sdělil, že s Kate ukončil ten nechutně absurdní vztah a vychutnal si požitek z toho, jak zareaguju. "Tancuješ a sama si tu zpíváš - je sobotní večer, Tygřice, máš být někde v akci."
"A ty bys měl odcházet, jinak za sebe neručím a rovnou tě vystrčím z okna." Škodolibě jsem se uculila: "Bude mi jedno, kolik kostí si zlomíš."
Viktor se neměl k odchodu. Vypadal spíš, že nad něčím uvažoval. "Čekal jsem tě ve větší depresi." promluvil nečekaně. Podivila jsem se, proto dovysvětlil, "Ohledně tvojí bábi Evelyn. Myslel jsem, že budeš před ní v pokoji zabarikádovaná ostatním drátem, vyhrabaným příkopem… ale vypadáš v pohodě."
"Přišel sis očekovat, jestli se psychicky z Evelyn nehroutim?" Obočí mi vylétla nahoru.
"Jo," opáčil směle, "zajímalo mě, v jakém jsi stavu."
"Ha, radost ti neudělám! Jsem naprosto v pohodě, protože Evelyn je v pohodě." Viktor určitě odstrouhá s nepořízenou. Na můj učet se dnešní večer rozhodně bavit nebude. Takovou radost mu neudělám.
"Škoda." řekl s falešným zklamáním. "Chtěl jsem ti navrhnout útěk."
"Fajn." plivla jsem otráveně. "Utíkat nemusím, s tebou už vůbec ne. Vypadni." Začala jsem se přibližovat k oknu.
"Ten můj návrh by tě určitě zaujal." pokračoval. "Určitě ne." namítla jsem a současně ho tlačila ven.
Viktor se bránil a přitom říkal, "Mám v plánu vloupat se do školy a nechat tam překvapení na pondělí."
Přestala jsem mu lámat ruku a nevěřícně na něj pohlédla. "Cože chceš?" Nebyla jsem si jistá, zdali jsem slyšela dobře.

Naklonil se blíž, jeho tvář zdobil uličnický úsměv. "Slyšela si. Dneska v noci chci zlobit. Napadlo mě, že by ses chtěla přidat."

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sharen Sharen | 12. dubna 2016 v 19:12 | Reagovat

Miluju díly s Viktorem :-D nemůžu se dočkat další části ;-)

2 Leni Leni | 12. dubna 2016 v 22:36 | Reagovat

Moc děkuju za další část :-)

3 Staw Staw | 14. dubna 2016 v 10:13 | Reagovat

Paráda:D teším sa na ďalšiu časť :D

4 ♥ May - Adminka ♥ May - Adminka | E-mail | Web | 14. dubna 2016 v 11:26 | Reagovat

Moc vám všem děkuji ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama