Za trest / 50 /

20. ledna 2016 v 19:00 | May



Po vyučování jsem mířila do divadelního sálu odpykávat si svůj nekonečný trest. Před vstupem jsem potakala Valerii. Naší miloučkou švadlenku. Prozradila mi zajímavou novinku. Dlouhán Adams sliboval překvapení a ten velký den nastal. Prý vzal všechny herce do městského divadla. Co se týče pomocného týmu, do kterého jsem patřila i já, tak ti mají zůstat zde a dokončovat kulisy. Hlavou mi probleskla myšlenka: Hmm… Dlouhán tu nebude, aby dohlížel a sekýroval? To bych si mohla vzít den neplaceného volna. - K čemuž jsem se vlastně vnitřně už rozhodla. Zhoupla jsem se na patách s plánem zvednout kotvu a odplachtit na vlnách svobody daleko za horizont. Na něco jsem si ovšem vzpomněla.

"Kret…eh, Viktor, tu je?" zeptala jsem se.
Valerie zavrtěla hlavou. "Ne, odešel, když jsem mu řekla, kde je pan Adams."
Hajzl! Dostal úplně stejný nápad jako já? Zdrhnout - O to teď ale nejde. Měla jsem přeci v plánu vymazat svoje číslo z jeho telefonu. Hezky mi to ztěžuje.
"A ty jdeš kam?" volala za mnou Valerie. Svižně jsem totiž kráčela ven na parkoviště. Pořád byla šance, že Viktora chytím.
"Jen si něco vyřídit. Potom se vrátím." Odpověděla jsem švadlence bez otáčení. Samozřejmě s tím tvrzením, že se vrátím, jsem lhala.

Došla jsem na asfaltový plácek za školou a rozhlédla se letmo kolem. S hledáním jsem se nemusela příliš namáhat. Na parkovišti stálo pár auta a luxusní BMW mezi pojízdnými plechovkami přímo zářilo. Viktor stál opřený o dveře řidiče, v ruce svíral mobil a něco na něm psal. Velice příhodné, když si uvědomím, kvůli čemu jsem ho vyhledala.
Díky pár krokům a rychlého gesta, se ocitla technologicky vyspělá hračka v mých chtivých ručičkách. "Konečná, ty otravný idiote! Nudíš se tak moc, že mi furt voláš?"
Viktor se otřepal z počátečního údivu a nasadil pobavený výraz. "Z nudy to nebylo."

Na jazyku mě svěděla otázka, když ne z nudy, tak teda proč. Hodila jsem to ale za hlavu, nic nechci vědět. Ignorujíc ho jsem se proklikala do uložených kontaktů. Do vyhledavače jsem zadala svoje křestní jméno, příjmení, dokonce i tu potrhlou přezdívku Tygřice, kterou mě pokřtil Viktor, jenže nic. Zaboha jsem nemohla najít své číslo. Zdvihla jsem zrak a pohledem propalovala toho samolibého blbce před sebou. Náramně si užíval to, o co se tu snažím.

"Přestaň se křenit a řekni mi, pod čím máš uložený moje číslo." Hraně jsem se usmála. "A jestli ne, mobil na vlastní kůži pozná tvrdost asfaltu." Telefonem jsem zamávala ve vzduchu, abych mu ukázala, že to myslím smrtelně vážně. Rozhodně ví, že se planými výhružkami nikdy neoháním. Viktor polevil úsměv, i přesto byl dost zřetelný.
"Dobře, dobře… dej, já to udělám." Natáhl před sebe rozevřenou dlaň a vyčkával.

Nevěřícně jsem na Viktora civěla. Prudce jsem vzdychla, až to pořádně zadunělo a ledabylým pohybem jsem mu předala telefon. Ovšem v ten moment nechytil pouze mobil ale i mou ruku. Zatáhl silou a použil takový manévr, že jsem přistála zády nalepená k autu a Viktor vytvořil bariéru svým tělem a pažemi. Ocitala jsem se zabarikádovaná bez cesty úniku. Alespoň pro zatím, na svobodu mám v plánu se klidně přes Viktora prosekat.

"Karty se obrátily, Tygřice." špitl blízko mé tváře. Na můj vkus až příliš blízko.
"Seš nepoučitelnej idiot." pravila jsem s odporem v hlase. "Pořád mi připomínáš, proč tě tolik nenávidim! - Fajn, a co máš jako teď v plánu? Eh, moment, nechci to vědět, to bych si raději přiložila revolver ke spánku a stiskla spoušť."
Viktor se pobaveně pousmál. "Tvrďačka jako vždycky, tygřice se v tobě nezapře. Ale občas jdou spory řešit i jinak." Naklonil se blíže a tiše oznámil, "Stačí říct, pusť a já to udělám."
Zatvářila jsem se nevěřícně. To jeho poslední tvrzení jsem mu nebaštila ani trošičku, jenže co jsem mohla ztratit. Zkusila jsem to. "Pusť." K obrovskému překvapení, Viktor tak učinil. Odstoupil a spokojeně se usmíval. "Vidíš, nic těžkého."
Obočí mi vylétlo vzhůru. "Viktore, já si o tobě myslím spoustu hroznejch věcí - teď se na seznam přidalo i to, že si totální cvok zralej na terapie elektrickými šoky."
Úplně ignoroval mou urážku, vzhlédl k nebi a jednoduše řekl, "Dneska je vážně hezky. Nechceš zajít na kafe?"
Tahle situace se stává čím dál divnější. "Uhodl si, nechci." Pořádně jsem si ho změřila. "Nešlehnul sis něčeho?" Zavrtěla jsem hlavou. "Eh, to je jedno. - S tebou na kafe bych nikdy nešla. Bohatě mi stačí ta pitomá schůzka zejtra v kavárně, na kterou jsem musela kývnout a v podstatě i domluvit."
"Schůzka?" podivil se Viktor zaujatě.
"Jo, přesně." přisvědčila jsem otráveně. "A je to vlastně opět tvoje vina. - Kdyby sis s Kate nezačal, pak nerozešel, nezlomil jí srdce, nedostala by se do situace, kde jí budu jako kamarádka povinna bez protestů pomáhat najít nový objev, aby tak zapomněla na kreténa, jako jsi ty."
"Na koho má políčeno?" tázal se.

Sice neochotně ale odpovídala jsem, ze zvláštního důvodu jsem to nedokázala v sobě dusit, "Jmenuje se Tom, starší bratr Nicka. - A ráda připomenu, díky tobě, jdeme všichni čtyři zítra na pokec. Sakra, jak mě se nechce! Ten scénář si nezvládnu ani představit." Na jeho tváři jsem spatřila, jak koutky úst vyjely nahoru. On se kření? Vážně se vysmívá? Přímo mě do očí, zrovna když povídám, do jaké šílené situace mě zas uvrtal. A dost! Tohle nehodlám dál nečinně trpět. Pořád jsem Viktorovi jenom pro smích a dělá si ze mě tahače z nudy - Nezaslouží si nic jiného než trest!

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 leni leni | 20. ledna 2016 v 20:29 | Reagovat

Děkuju :-)

2 Sharen Sharen | 20. ledna 2016 v 21:29 | Reagovat

Děkuju za další kapitolu a těším se na další ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama