Za trest / 45 /

26. prosince 2015 v 19:00 | May




"Pořád ne."
"Chápu. Ráda čekáš dlouho na autobus a domů se zřejmě dostaneš až tak za celou věčnost."
Nenasednu, nenasednu… Zmlátím ho za to, že mě pokoušel. "Na těch žlutých čarách, na kterých stojíš, můžeš být jen tři minuty. Odjeď!" Rozkázala jsem a posadila se na lavičku.
Viktor v klidu pokračoval. "V tom případě mi zbývá ještě minuta a půl." Naklonil se ještě víc, aby lépe viděl ven. "Tygřice, prozradíš mi důvod, proč nechceš jet tou pohodlnou možností jako prve?"
Podívala jsem se na něj a snažila se mluvit neutrálním tónem. "Spíš důvody. Vážně chceš všechny vyjmenovat? To bychom tady plesnivěli do zítra."

Viktor se pro sebe krátce zasmál a vyšel ven. Nevěřícně jsem civěla, nestačila jsem ani zabránit tomu, jak vzal tašku ležící kousek ode mě a vracel se k autu. Vyskočila jsem na nohy a okřikla ho, co to sakra děláš!
"Beru rukojmí." informoval, hodil zajatce na zadní sedadlo a otevřel dveře pro spolujezdce.
Probodávala jsem ho pohledem, pak se podívala na hodiny. Ještě pětatřicet minut, než dorazí autobus. Nasupeně jsem vydechla.
"Naskoč. To tě nezabije." zakřenil se Viktor.
"Dřív zabiju já tebe." mumlala jsem při neochotném dosednutí na sedačku.
"Hodná holka."
"Sklapni!"

Neuvěřitelný! Tohle mně fakt dostalo. Nakonec se Viktorovi podařilo proti mé vůli nacpat do auta. Zaručeně si nyní myslí, jaký je to skvělý manipulátor. Každá buňka v těle bublala vzteky. Zkoušela jsem se uklidnit a rozptýlit se. Tím neustálým vztekáním mi pomalu začala třeštit hlava. Potřebovala jsem se odreagovat. Odrhla jsem zrak od dveřního okénka a rozhlížela se po vybavení uvnitř auta. Samá černá kůže, která se leskla drahým luxusem. Na ovládacím panelu, nacházející se uprostřed, byly spousty různých tlačítek. Jedna funkce za druhou. Ty byly označeny býlími piktogramy. Nedivila bych se, kdybych našla spouštěč vytáhnutí křídel a auto se proměnilo na soukromé letadlo. Přesně takhle na mě všechna ta tlačítka působila, že auto prestižní značky BMW zvládne všechno, možné i nemožné. Tohle uvažování mi připomnělo jednu podstatnou věc. Viktor přeci měl uložený trest, který obsahoval i zabavení pojízdného prostředku. S hranou lhostejností jsem pronesla, "Cruela se nad tebou slitovala a vrátila tvého miláčka? Asi si řekla, že nemůže být na svého synáčka tak strašně přísná."

Viktor se tlumeně zasmál. "Kdeže, máti drží svý slovo. Táta značně pokulhává." Tázavě jsem se na něho podívala, pokračoval ve vysvětlení. "Každý ví, určitě i ty, že vlastní autosalón. Máti má od něj bílého Renaulte a prý trest ne trest, vrátil mi klíčky."
"Máš docela tvrdýho otce." řekla jsem ironicky. "Musí být hrozný žít s ním pod jednou střechou. Já bych už dávno utekla."
Zrovna jsme projížděli centrem a Viktor zastavil na červenou. Stočil ke mně zrak, pomněnkové oči hrály pobavením. "Útěk mě už taky napadl, ale nakonec jsem vždycky z nepochopitelnýho důvodu ucouvl a zůstal. Třeba se ještě změní, tajně v to pořád doufám."
Měla jsem tendence praštit ho přes rameno, aby přestal tak blbě žertovat. Ruku jsem zastavila v napřažené pozici. Štval mě i touhle super károu, kterou díky tatíkovi má. Na rozdíl od Viktorova papánka, ten můj pracoval na poště a byl rád, že si pořídil ojeté auto. Potom tu byl ještě Generál. Mámino pravidlo: Dokud jste, moje milé děti, pod mou střechou, žádný řidičák. (Tyranka jedna!) Jak já už chci papíry a něco, co jezdí na čtyřech kolech. Mohlo by to být cokoliv, kterákoliv stará plechovka schopná přepravy.

Naskočila zelená, rozjeli jsme se a já se oprostila od snění o řidičáku. Objevili jsme se v mojí ulici a přibližovali k cíli. Míjeli jsme jeden dům za druhým, tahle čtvrť jich byla plná. Spořádaně lemovaly i s chodníky po obou stranách asfaltovou silnici.
"Tady zastav." vypálila jsem náhle.
Viktor se tvářil, že netušil, o co mi jde, ale uposlechl. Tázavě zvedl obočí.
Automaticky jsem se dala do objasňování "Nemám náladu poslouchat pitomý a pubertální poznámky svých sourozenců v čem a s kým jsem přijela." Přesněji poslouchat debilní kecy Amber. Ashovi by to bylo úplně jedno.
"Taky už jsi přemýšlela o útěku z domova?" Na tváři měl uličnický úsměv.
Natáhla jsem se pro tašku na zadním sedadle. "V jednom kuse." prohodila jsem a vyšla ven.
"Uvidíme se, Tygřice."
Než jsem zavřela za sebou dveře, utrousila jsem do větru: "Bohužel."

Jakmile jsem procházela obývacím pokojem, přivolal si mě Generál sedící na pohovce. Zrovna si četla nějakou šíleně tlustou knihu, kterou by mě nikdo v životě nedonutil vzít do ruky, natož číst. Uspával mě a nudil pouhý pohled na tu tloušťku. Stála jsem před ní a čekala, co z mámy vypadne. Zeptala se, jak to šlo v nemocnici. Pověděla jsem jí tedy (jinou možnost jsem ani neměla), celý můj dnešní příběh od A až do Y. Chtěla jsem, aby byla spokojená a příliš dlouho mě nezdržovala. Plánovala jsem si dát sprchu. Při vyprávění jsem záměrně vynechala Viktora. Něco mi našeptávalo, že bude lepší se o něm nezmiňovat. Mohlo by to zavádět na nechtěné téma. Jo a tu rychlou sprchu jsem hlavně chtěla kvůli tomu, abych ze sebe smyla ten odér kožených sedaček. Až moc mi připomínal nepřítele číslo jedna a taky, jak jsem se snížila k tomu, že jsem již DVAKRÁT nasedla do jeho auta. Nenáviděla jsem se za to! V závěru mého řečnění jsem se dostala i k návštěvě Gloriina pokoje vypadající spíš jako salon pro barbíny. Zdůraznila jsem tu pasáž o postřehu a vzpomínce na pachatelův náramek odhalený na pravém zápěstí. Generál hned nato odložil knihu stranou, stoupl si a prohlížela si mě způsobem naznačující, jestli si z ní neutahuju. Jáj, ta je tak nedůvěřivá. "Dej mě na detektor lži nebo klidně zavolej Glorii, řekne ti to sama." navrhla jsem znuděně a vnitřně uražena za ten její pohled.

Když jsem odkráčela ke schodišti, z mámy vylezlo zcela vyrovnaně. "Cením si té informace. Děkuji." Popadla telefon a vyťukávala číslo. Zareagovala jsem pouze pokynutím hlavou a poté se vyšplhala po schodech.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Chtěli byste vydat vlastní knihu?

Ano, určitě! 81.2% (211)
Stačí, když si píšu pro sebe 11.5% (30)
Možná... 7.3% (19)

Komentáře

1 Vlaďka Vlaďka | 27. prosince 2015 v 23:32 | Reagovat

Je tak roztomilo agresívna :D nedostaneme náhodou kapitolku z Viktorovho pohľadu? Pekne prosím prosím ;)

2 ♥ May - Adminka ♥ May - Adminka | Web | 27. prosince 2015 v 23:59 | Reagovat

[1]: Moc hezky si Blair popsala :D Psát její vznětlivý charakter mě baví.
Ohledně návrhu na Viktorův pohled, tak taková kapitolka v blízké době bohužel nebude, tenhle příběh je pouze z pohledu roztomile agresivní Blair. ;)
Každopádně děkuji za komentář, jsem ráda, že příběh má stále čtenáře jako jsi ty. :) Tím tedy děkuji i dalším. ;)

3 Leni Leni | 28. prosince 2015 v 14:09 | Reagovat

Děkuju za další skvělou kapitolu :-)

4 Sharen Sharen | 28. prosince 2015 v 19:15 | Reagovat

Super, těším se na další díl. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama