Za trest / 44 /

25. prosince 2015 v 19:10 | May



"Z tohohle důvodu jsem nechtěla, abys chodil. Rozptyluješ!" odvětila jsem mírně naštvaná.
"Oh, takovou příjemnou návštěvu jsem vážně nečekala." Začala mluvit rozpačitě a upravovat si dlouhé lokny trčící z obvazu na hlavě.
Viktor ji s úsměvem pozdravil a stoupl si kousek ode mě. Zrovna jsem stála na druhém konci postele a s nezájmem sledovala blahem se rozpouštějící Godzilu.

Podařilo se mi Glorii uklidnit a prozradit důvod návštěvy. Chvilku mlčky seděla a tvářila se zamyšleně. Potom se dala do povídání. Hodně ráda mluvila, jakmile se jednalo o ni samotnou. "Stalo se to, když jsem odcházela ze zkoušek na tu divadelní hru. Z ničeho nic se vynořil, vůbec jsem toho chlapíka nepostřehla." Udělala pauzu. Dramaticky se zhluboka nadechla, zřejmě aby vyprávění dodala větší grády. (Hérečka jedna). "Surově mě čapl, přitáhnul ke schodišti a už jsem letěla dolů." Podívala se ublíženě na Viktora a tiše dodala. "Bylo to strašné. Traumatizující. - Hlavně ty kroky, co se blížily, když jsem bezmocně ležela na podlaze."

Glorii jsem nikdy v lásce neměla. Kvůli jejímu snobskému chování jsem nemálo krát jí něco provedla. Třeba nastrčení tašky tak, aby upadla, kopnutí míče do hlavy, vymáchání obličeje v punči, ale rozhodně bych Glorii nestrkala ze schodů (Dobře, jo… ale jenom v představách). To co zažila, jsem jí absolutně nezáviděla. V porovnání s tím co se přihodilo mě, u mě hotová procházka rájem. Vyvázla jsem s jedním šrámem a neprodělala žádnou psychickou újmu.

"Snad toho blázna chytí dřív, než mě pustí z nemocnice. Co když se pokusí ublížit mi znovu?" V Gloriiným hlase jsem zaznamenala, že měla skutečné obavy. Strachovala se.
"Neboj." uklidňovala jsem ji automaticky. "Na mě to taky zkusil, neuspěl a nic nezopakoval. Pořád žiju."
"Stejně, dokud ho nenajdou, nebudu moct klidně spát."
Na jazyku mě šimrala narážka, existují bezva prášky na spaní. Nakonec se mi větu podařilo polknout. Chápala jsem vážnost situace, vyhnu se tedy jejímu zlehčování. Aspoň před Glorií, která držela hrdě nos nahoru jen taktak, byla kousíček od sesypání se. Předpokládám, že přede mnou a Viktorem chce zůstat silná. Rýpat do ní, když seděla v bílých obvazech v nemocnici, ne… ani já jsem nedokázala být tak krutá.

Viktor natáhnul ruku, pohladil jí po tváři a konejšil slovy, že všechno dobře dopadne. Glorie jakoby mu uvěřila a uvolnila se. Vděčně se na něj pousmála a začala se i červenat. Ocitla se v sedmém nebi. Odkašlala jsem si, abych upozornila, že tu pořád jsem. Srdceryvné situace jsem zrovna nemusela. Luskla jsem prsty. "Jasně. Jde o chlapa v černém. Nevšimla sis jinak na něm něčeho zvláštního?"
Glorie hbitě zamrkala víčky a přeorientovala se zrakem na mě. "Co… Jo, ehm, vlastně jo. Prve jsem měla otřes mozku, takže vzpomínky byly poházené, tohle jsem ještě nestačila říct ani policii. Při táhnutí mě ke schodům mu rukáv mikiny vyjel výš a na zápěstí měl náramek. Takový ten, co prodávají na trzích. Skládal se z dřevěných kuliček, čtverečků a dalších tvarů. - Prostě totální nevkus. Vypadalo to jako laciné ruční výroby."

Náramek? Lepší než nic, například jako u mě. Glorie toho věděla a viděla stokrát víc. Mnohem užitečnější svědek.
Déle jsme se u Glorie zdrželi, končily návštěvní hodiny. Ovšem ještě než jsme opustili komnaty jejího veličenstva, hodila po Viktorovi svůdný pohled (Takový to zamrkání očima, roztomilý úsměv a hlavu mírně nakloněnou na stranu… prostě děs.) a jemným hláskem řekla, že se může kdykoliv stavit znovu.

Vyšli jsme zadním východem přímo u parkoviště nemocnice. Nevěděla jsem, jak se to mohlo stát, ale totálně mi z hlavy vypadlo, že jsem vlastně přijela s Viktorem. Absolutně jsem nechápala, jak jsem dokázala jeho nabídku přijmout. Nenáviděla jsem ho až do morku kostí. Musela jsem sebe začít uklidňovat myšlenkou, že jsem ho pouze využila coby šoféra. Domů jsem plánovala dostat se sama. K červenému autu jsem si stoupla jen kvůli své tašce na předním sedadle.
"Hodím tě domů." Zaslechla jsem Viktora, když jsem popadla černou tašku. Vyslovil to tak nenuceně. Jako by se jednalo o naprosto jasnou věc.

Zabouchla jsem dveře. Na to ať klidně zapomene. Mám svou hrdost. S ním už se v životě nesvezu. Zavrtěla jsem hlavou a stručně zareagovala. "Ne." Odvrátila jsem se od auta a dala do chůze. To tak, jízdu v jednom autě s Viktorem jsem absolvovala jen proto, že se prve jednalo o nejvýhodnější volbu pro mě.
Byla jsem vděčná, že Viktor nijak neprotestoval, i když jsem měla trochu chuť se s ním pohádat. Uslyšela jsem zavření dveří a nastartování. Na tváři se mi vyloupl spokojený úsměv.

Sešla jsem krpál pod nemocnicí a dostala se k zastávce. Četla jsem jízdní řád a začala se vnitřně vztekat. On totiž jeden můj spoj ujel před dvěma minutami a další se uráčí přijet až za čtyřicet minut! Nakrknutá jsem hodila tašku na lavičku, dala ruce v bok a procházela se sem a tam. Obloha pomalinku tmavla, blížil se západ slunce. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že uběhly zatím jen čtyři minuty. Tohle bude celá věčnost, nadávala jsem v duchu.
Najednou u zastávky zastavilo auto a žádné neznámé. Červené BMW. Okýnko u spolujezdce sjelo dolů. "Pořád ne?" zeptal se Viktor s vševidoucím pohledem.

Pár vteřin jsem vstřebávala skutečnost, že se doopravdy zjevil. Spíš mi to připadalo jako halucinace vyvolána mou šílenou netrpělivostí. Založila jsem ruce, gesto značící umíněnost, a oznámila rázně, "Pořád ne."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama