Za trest / 43 /

8. prosince 2015 v 20:16 | May



Slovo se dralo na jazyk docela dlouho, ale dokázalo vylézt. "Fajn." Uklidňuju se představou, že ho pouze zneužívám jako mého osobního šoféra.

Viktora jsem setřásla, když si zašel k sestřičce pro led. Pokračovala jsem dál nemocniční chodbou a hledala správné oddělení. Bylo mi řečeno, že mám následovat žlutou čáru na podlaze. Sice tady měli ty barevně vyznačené trasy, ale stejně jsem si v chodbách připadala jako v labyrintu. Míjíte jedny dveře za druhými a zdá se vám, že jsou všechny naprosto totožné. Na zdech visely další cedule, které mají navádět. Nějakým obřím zázrakem jsem trefila do cíle a čekala, až přijdu na řadu. Jelikož jsem byla objednaná, jelo to svižně. Byla jsem pozvána dovnitř, sestřička mě usadila na bílou postel. Už jsem musela jen vyčkat na doktora.

Ze dveří se vynořil postarší pán s bílým pláštěm a celoživotní praxí v oboru vepsanou ve tváři. Hned ze mě opadly obavy, že to bude bolest jako minule. Panu doktorovi to šlo krásně od ruky. Skončil tak rychle, že jsem si toho ani nestačila všimnout.

Uvedl mě do obrazu, když oznámil, že rána se hojí opravdu slibně. Dokonce mi zvedl náladu, protože tvrdil, že možná nehrozí žádná jizva, která by mě strašila navěky. Poslušně jsem poděkovala, poněvadž jsem si neměla vůbec na co stěžovat (u mě zřídka kdy), seskočila z postele a opatrně oblékla tenkou, hnědou bundičku z umělé kůže.

Vyšla jsem do prostorné chodby v bílých a žlutých tónech a rozhlížela se po nápisu exit, jinak jsem fakt nevěděla, jak se dostat zas ven z nemocnice. Náhle jsem přestala uvažovat nad možnostmi únikových cest a udiveně a zaujatě sledovala situaci o kus dál. On byl zrovna uprostřed pomáhání staré babičce do invalidního vozíku. Vřele mu poděkovala a vlepila za odměnu pořádného hubana na čelo. Přátelsky se na šedovlasou dámu usmál a rozloučili se.
"No já vejrám." uchechtla jsem se. Viktor se na mě otočil a tvářil se, že neví, o čem mluvím. "Žasnu. Tebe doma učili pomáhat starším?"
Dramaticky si povzdechl. "Dostalas mě. Trpím úchylkou pomáhat starým."
"Seš nechutnej." ušklíbla jsem se.
"Tys začala." Pomněnkové oči se mu pobaveně zaleskly. Naklonil hlavu a prohlížel si mou poraněnou ruku. "Jak dopadla výměna stehů?" zeptal se záhy zvědavě.
"Nad mé očekávání." Ta radost se prostě nedala skrývat.
Úplný blesk z čistého nebe. Jako bych si teprve nyní uvědomila, kde opravdu jsem. V hlavě jsem si stačila říct dvě slova - nemocnice - Godzila. Měla jsem vynikající příležitost pro návštěvu druhé oběti. Docela ráda bych s ní hodila řeč o tom maskovaném útočníkovi, který zřejmě zkoušel zabít nás obě. Bude to znít divně, ale tohle je jediná věc, která mě kdy s Godzilou spojovala.
Z přemýšlení mě vytrhl Viktor, protože se otázal, nad čím uvažuju.

"Musím na recepci." řekla jsem nahlas, ale spíš pro sebe. Obešla jsem Viktora a zkoušela najít vodítko kudy se tam dostat. Prohlížela jsem tabuli visící na sloupu a snažila zorientovat.
"Tvůj orientační smysl stojí za houby." rýpl Viktor. "Tudy." a ukázal směr.
Ignorovala jsem jeho prvotní urážku a vydala se správnou uličkou. Tedy podle Viktora byla správná, za chvilku bych to měla zjistit. Á super, další křižovatka! Neochotně jsem se podívala na nepřítele číslo jedna, který se, dle mého názoru, stupidně culil. Náramně si užíval okamžik, kdy měl navrch.
"Řekni mi, proč tam musíš, a já tě na recepci dovedu."
Pociťovala jsem chuť vlepit mu ránu pěstí, anebo sobě za to, že se nevyznám v těch pitomých, barevných čarách a všudy přítomných cedulí. Založila jsem ruce a z donucení spustila: "Chci navštívit Glorii. Leží si tu a chtěla bych s ní mluvit. Stačí?"
Viktor se zatvářil spokojeně. "Jistě. Žádný problém."

O pár minut později jsme byli u recepce. Stoupla jsem si k přepážce a netrpělivě bubnovala prsty po lesklém povrchu. Čekala jsem, až se ukáže nějaký personál. Sestřička ve středním věku si uráčila ke mně přijít a zeptat se, co potřebuji. Vysvětlila jsem tedy svůj požadavek a zřejmě ostřeji, než bylo vhodné. Bohužel trošku mi naskočily nervy, když jsem byla přinucena čekat na její královskou ochotu. Nakonec mě vypakovala se slovy, až se naučím slušně mluvit s lidmi, ať teprve pak budu chtít poradit. Už jsem se nasupeně nadechovala, neplánovala jsem nechat si to líbit, ovšem něčí ruka mě chytila za bundu, nekompromisně odtáhla stranou a u mého ucha Viktor šeptl, "Ustup. Nech to na profíkovi."
"Hm. Jak to, že všechny ženský ti sežerou i s navijákem ten nadutý úsměv?"
"Není nadutý," opravoval mě. "ale svůdný. V tom je rozdíl." Nevěřícně jsem na něj civěla a nakonec se hraně zasmála. Viktor ještě přidal. "Zkus někdy být na lidi… milá. Uvidíš, že pochodíš líp."
"Dík za radu." vypálila jsem sarkasmem. "Kde jsou komnaty naší princezničky?"
"Nemá vůbec význam ti odpovídat. Stejně bys ji sama nikdy nenašla." Jeho povýšený tón začínal být neskutečně nesnesitelný. Hlavou se mi proháněly všelijaké způsoby, jak ho hned namístě zabít. Avšak neublížím mu a jen proto, že ho pot… potřebu…Jáj ani v mysli to nevyslovím. Mozek nespolupracuje.
"Za jedno kouzelné slovíčko budu zase dělat navigátora."
"Blbečku."
Viktor potlačoval smích a zamyšleně pravil. "Mmm…to není to slovo."
Asi pochopil můj zarputilý výraz říkající, leda přes mou mrtvolu. Dalo by se tvrdit, že se nade mnou slitoval, rozhodně to tak bral on a už nás vedl spletitými chodbami do pavilónu D, což byla ta modrá čára na podlaze.
Zastavili jsme před šedými dveřmi, které podle všeho patřily Godzile. Zaručeně mě ráda neuvidí. Celkem jsem byla zvědavá na její reakci. Skákat radostí nebude, ale z Viktora by možná mohla, což mi ho připomenulo. "Půjdu sama. Chůvičku nepotřebuju."
"Do teď mi připadalo, že jo." Zatvářil se nadmíru pobaven.
Oči v sloup, mávla jsem nad ním rukou a vešla dovnitř.

Glorie seděla na posteli a četla dívčí časopis. Dalo se to poznat podle té přehnaně použité růžové barvy. Pokoj velikostí byl akorát, ani malý, ani velký. Dovnitř vrhalo světlo široké okno. Nad ním byla garnyž, na které visely částečně průhledné, žluté závěsy. Působilo to zde útulnějším dojmem. U postele stál dřevěný stoleček barvy buku a na něm ležely dívčí časopisy, jedno kulaté zrcátko, a spousta líčidel a hřebenů. Připadala jsem si spíš v salonu krásy než jako v nemocničním pokoji.

Glorie odrhla zrak od časopisu. Teprve nyní jsem si pořádně prohlédla i její výsost. Kolem hlavy obehnaný obvaz. Levou ruku v dlaze. Koleno pevně stažené v bandáži. V obvazech i kotníky. No, nechybělo málo a vypadala by jako dokonalá mumie. (Už jen postavit jí vlastní pyramidu.)
"Co ty tady?" plivla nepřátelsky.
Nedokázala jsem potlačit poznámku. "Nemrač se, budeš mít vrásky."
"Aha! Já to věděla!" Ukázala na mě prstem. "Přišla ses vysmívat."
"Kupodivu… ne."
Najednou Glorie odtrhla vražedné oči a zaměřila se někam jinam. Nebo bych měla říct na někoho jiného. Glorii změkl pohled a vypadala jako mile zaskočený, malý králíček, který našel tu největší mrkev svého života. Přesně takhle se rozzářila, když dovnitř vešel Viktor.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Leni Leni | 20. prosince 2015 v 17:35 | Reagovat

Ahoj, kdy zase přidáš další kapitolu? :-)
Začíná to být napínavý. :-D

2 Sharen Sharen | 22. prosince 2015 v 9:11 | Reagovat

Píšeš nádherně, jen tak dál. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama