Za trest / 40 /

12. října 2015 v 22:55 | May



"Můžeme začít." konstatovala.
Ironicky jsem odvětila: "Ahoj mami, jak ses dneska měla? A co já? Jo, dnešek jsem jen taktak přežila."
Generál listoval ve svazku plný hustě popsaných papírů. "Milé. Měla jsem se dobře."
Aspoň jedna z nás. Založila jsem si ruce a čekala, kdy fakt začne.
"Celou tvoji výpověď mám zde na papíře. Tvrdila jsi: Ničeho divnýho jsem si nevšimla, nikoho neviděla, prostě to spadlo."
Jáj, ona mě bude citovat. Z jejího podání to opravdu znělo blbě.
Odtrhla oči od spisů. "Ani žádného zvuku? Samozřejmě kromě padajícího světla."
Teď mě dostala, měla jsem v plánu zareagovat: jasně že jsem slyšela zvuk, letělo mi to přímo na hlavu. "Žádný jiný zvuk… Neslyšela jsem fantoma, jak cupitá po místě činu."

Generál otočil o dalších několik listů dál a spustil: "Glorie Forestová, tvá spolužačka, uvedla mnohem konkrétnější výpověď. Prý jí samotnou v zadní části budovy školy odchytila vysoká postava, pevně jí svíral, měl na hlavě černou kuklu a odtáhl jí násilím ke schodišti. - Z popisu se nepochybně jednalo o muže."
Zatím jak máma barvitě líčila, co se stalo Glorii, přisouvala jsem se celá napnutá blíž a blíž. Do teď jsem netušila, co se vlastně Glorii stalo. Drželo se to bravurně pod pokličkou. Také o mém incidentu s reflektorem neměl ze studentů nikdo páru (teda kromě Viktora, ale to je mi momentálně fuk).
"Shodil jí silou ze schodů a zastavila se až v přízemním patře. Byla napůl v bezvědomí, slyšela kroky pachatele rozléhající po chodbě, mířil za ní dolů, zřejmě aby věc dokončil. Zachránil jí učitel ze školního sboru. Neznámý pachatel si musel učitele všimnout a zmizel z místa činu."
Máma na mne pohlédla neutrálním výrazem. Nikdy z její tváře nepoznáte, na co ve skutečnosti myslí.
"Tebe zřejmě zachránil váš školník."

To dávalo celkem smysl. On mě přeci našel. Najednou jsem si představovala scénář, kdyby mi nikdo nepřišel na pomoc… no, někdo by přišel a pomohl mi (asi jak tak zjišťuju), umřít. Zatím jsem neplánovala natáhnout bačkory ták mladá.
"Upřímně doufám, že se toho cvoka podaří chytit dřív, než se mu fakt povede někoho přivést do hrobu."
"Budeme se snažit." oznámila rozhodně. Sáhla po telefonu a mě naznačila, že náš dnešní výslech je u konce. Pravda, já jsem jí už více informací nemohla nabídnout. Nic neviděla, nic neslyšela… musela jsem být vskutku důležitý svědek události.

Trochu mě štvalo, že jsem nedokázala ničím podstatným přispět. Otevřela jsem skříň, převlékla se do pohodlných tepláků a volného trička. Sedla jsem si na zem, na huňatý čtvercový koberec na plovoucí podlaze, opřela se zády o postel a vytáčela na mobilu Andyho číslo. Cítila jsem nutkání si popovídat s posledním nepochybným kamarádem, který mi zbyl.
Zvedni to, zvedni to, zved…
"Ahoj, Tigresa. Jsem na příjmu."
Nádhera, slyšet svou přezdívku ve španělštině. Zapůsobilo to na mě hřejivě a důvěryhodně. Uklidnilo to mojí rozbouřenou mysl.
"Ráda tě slyším, jsem vděčná, že si mi to zvedl… Ani nevíš jak."
"Pro tebe kdykoliv, Tigresa. Copak potřebuješ?" Úplně jsem viděla jeho přívětivý úsměv a bíle zářící dokonalé zuby.
Šla jsem rovnou k věci, "Dneska nastal bod zlomu - velký bod zlomu. Pro mě, pro Kate a pro… toho na V." Mluvila bych ráda o něm sprostě, jenže jsem věděla, že Andy by to nijak neocenil. Učil mě, abych se snažila vyjadřovat pokud možno slušně.
"Zní to, že se jedná o pořádnou sílu… tak povídej." vybídl mě zvědavě.
Popadla jsem ho za slovo a odstartovala vyprávění o příhodě na školní chodbě. Nejdřív se zcela zhrozil z toho, že mě Viktor políbil, zase. A potom se zhrozil ještě víc, jakmile jsem došla k té části, kdy se objevila Kate.
"… a tohle jsem tomu kret… eh, prostě řekla. Musela jsem všechny ty emoce ze sebe nechat vyletět. Byla jsem jak chrlící sopka. Doufám, že si alespoň něco vezme k srdci, i když dost pochybuju."
"Nemám slov." ozval se udiveně. Zkoušel zpracovávat veškerá nová data, která jsem mu poskytla. "Neuvěřitelná bomba." špitl a záhy pokračoval vážnějším tónem, "Jak to nese Kate? Naposledy jsem jí dneska viděl při obědě, takže já osobně nemám žádné tušení. Mluvila jsi s ní?"
"A mohla bych? Andy, utekla a připomínala mi nebohý raněný zvířátko, nedokázala jsem jít za ní." Vybavila se mi její tvář v onom okamžiku. "Bylo by skvělé, kdybys jí zavolal, zeptal se na její stav a pak mi předal zprávu."
Andy si smutně povzdechl a souhlasil s plánem. "Udělám to."
"Díky - já tě nemít, co bych si počala."
"Znám tě, Tigresa, poradila by sis i sama."

Rozloučili jsme se a já vyskočila na postel. Zhluboka jsem vydechla do polštáře, převalila jsem se na záda a hypnotizovala strop s lustrem. V pokoji svítila lampička na nočním stolku, takže po místnosti se linulo malé oranžové světlo a kam nedosáhlo, nacházelo se šero. Pohodlně jsem ležela a myšlenkami vrátila zpět na školní chodbu. Ječela jsem na Viktora, který se ani nepohnul. Vlastně až nyní zpětně mi došlo, jak se díval. Možná se mi to zdálo, ale mám pocit, že v jeho očích jsem zahlédla provinění, lítost. Přála jsem si, aby Viktora hryzalo pořádně černé svědomí, ovšem nebyla jsem si tak docela jistá. Určitě až ho zase potkám, bude se chovat domýšlivě a arogantně jako obvykle. Podle mého názoru se nezmění.

Převalila jsem se na bok a myslela na nepatrný provinilý a lítostivý pohled. S tím jsem i usnula.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama