Za trest / 39 /

30. září 2015 v 19:30 | May



Uklidňovat jsem se začala, až když jsem došla do kostymérny pro meče. Posadila jsem se na židli blízko šicímu stroji, u kterého pracovala Valerie. Zrovna prý zpravovala šaty Julie, které Harpie poničila při záchvatu způsobeným pavoukem. Na ten incident jsem si vzpomněla, aspoň na chvilku mě rozptýlil. Prve mi připadal tak legrační. Nyní na mě takhle nepůsobil. Cítím se, jako by ve mně vybuchovala sopka. Klepala jsem prsty o opěradlo židle a přemítala.
Všechno se odstartovalo tak nevinně. Jenom jsem se chtěla zbavit Nicka. Dostat ho z domu, proto jsem mu namluvila, že zrovna nejsem k mání, že někoho mám. Po dalším uvažování mě hryzalo svědomí. Tenkrát v zákulisí divadla jsem se rozhodla špatně. Kdybych si vybrala cestu: přiznání, jo jsem lhářka, kluka jsem si vymyslela, dopadlo by to určitě jinak. Ale já ne, nechtěla jsem s Nickem prohrát. Nechtěla jsem se ponížit (ach ta hrdost!). Bohužel, co se stalo, stalo se. Život není napsaný tužkou, aby se dal pomocí gumy přepsat. Namísto toho je psán nezničitelným liháčem.
"Těžké časy?" zeptala se přátelským hlasem Valerie a ustřihla vyčnívající nitku.
"Těžké… dost slabé slovo." odpověděla jsem až po chvilce zahloubaného přemýšlení.
"Neměla bys na problémy pohlížet pouze negativně. Nesou ty tvé problémy i nějakou světlu stránku?"
Podepřela jsem si hlavu dlaní. V duchu jsem si opakovala: Světlou stránku? Vlastně jo (hm, fakt divný, opravdu existuje), Kate už nechodila s Viktorem. To byl přeci můj hlavní cíl. Osvobodit ji z pařátů krutého a namyšleného démona. Avšak za jak velkou cenu. Ztráta kamarádství. Věc, které jsem se nevědomky obávala ze všeho nejvíce.
Připustila jsem, "Jo, světlá stránka je."
Valerie nití projela očkem jehly. "Hmm…, jak tu tak zoufale sedíš, usuzuju, že negativní pohled přesto převládá."
"Dá rozum. Převládá a o hodně." Najednou se mi to zdálo jako nepatrné vítězství v poměru s tím, co jsem ztratila. Dalo by se to nazvat Pyrrhovo vítězství. Možná bych raději vrátila čas a nepletla se do jejich pitomého a nevázaného vztahu.
"Chybami se člověk učí." pravila zcela nečekaně světlovlasá dívka. Přišlo mi to skoro, jakoby mi četla myšlenky. Pak dodala, "Týká se ten problém Viktora?"
Nepatrně jsem trhla tělem při zaslechnutí jeho jméno. Neplánovala jsem souhlasit. "Proč myslíš?" zeptala jsem se tedy.
"No, hodně se o vás dvou šušká. Všelijaké drby. Napadlo mě, že to s těmi tvými problémy souvisí."
Hm, uhodila hřebíčkem na hlavičku (V jejím případě se trefila nitkou do očka jehly.)
"On ví, jak mi zničit život." vyloudila jsem ze sebe. Vnímala jsem uvnitř těla žár, vždy když jsem na Viktora pomyslela. Žár nenávisti a vzteku.
"Moc ho neznám, mluvili jsme spolu jen párkrát." opáčila důvěrně. "Netuším jaký doopravdy je, ale na první pohled působí, musím se přiznat, neodolatelně." Nijak o něm nebásnila, zkrátka mluvila upřímně.
"To mu jde dobře." přisvědčila jsem neochotně.
"Můžu mít ještě jednu otázku?"
Mávla jsem rukou, že je mi to úplně ukradené, ať se klidně zeptá.
"Podle tvého chování… Ty s Viktorem doopravdy nechodíš, že?"
Na moment jsem se zamyslela. Neměla jsem důvod lhát. Chci to mít už z krku. Chci se zbavit té koule na noze, která si říká Viktor. "Ne, nechodím - nikdy jsem nechodila - Udělal si ze mě hloupou loutku, tomu je ovšem konec." dopověděla jsem odhodlaně.
Valerie se pousmála a chápavě pokynula hlavou. "Držím palce." Uslyšela jsem, jak na mě volala, když jsem odcházela z kostymérny.
Zvláštní. Poprvé co jsem poznala švadlenku Valerii, myslela jsem si o ní, že je nafoukaná. Onehdy se mnou nepromluvila ani slovíčko, věnovala se výhradně Viktorovi. Mou osobu ignorovala, proto jsem nemohla uvěřit, jaký se před pár minutami odehrál rozhovor. V podstatě díky Valerii jsem si uvědomila, že všechny tyhle problémy měly i jistou světlou stránku a rozhodla jsem se, že všechny přesvědčím, že s Viktorem jsem nikdy nechodila. Žádné další lži, už se nenechám do nich zatáhnout.
"Trvalo vám to, slečno Hendersonová." pokáral mě Dlouhán, "Málem jsme tu umřeli stářím." Samozřejmě nemohl opomenout dramatické zveličování. Mnul si ruce a dodal, "Aby si raději člověk vše obíhal a zařizoval sám, než spoléhal na ostatní - Například jeho veličenstvo, pan Grey, se dnes ani nedostavil."
Nechápavě jsem se na Adamse zahleděla. Že ne? Vždyť jsem Viktora potkala na chodbě mířícího sem.
"Nevíte o tom něco, slečno Hendersonová?" otázal se podezřívavě.
"Ne." Má odpověď zněla jasně a mlčky položila meče na podium. Následně si je rozebrali a začala zkouška celé bojové scény.
Dlouhán Adams mi oznámil, že nebudu dál potřeba. Prý se uvidíme příště. Ještě stihl nahlas všem přítomným oznámit, že v brzké době pro nás chystá překvapení. To jsem vážně celá žhavá, co to bude.
Zouvala jsem si líně boty v naší předsíni u kýčovitých vchodových dveří. Nespěchala jsem, protože jsem až moc dobře věděla, že Generál si zajisté chystal otázečky, které mi položí ohledně probíhajícího vyšetřování těch dvou sabotáží. I kdybych jí sdělila, že jsem zažila pravděpodobně ten nejhorší den svého dosavadního života a neměla sebemenší náladu se dneska nechávat vyzpovídat, nepřemluvila bych jí, aby to odložila. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Jedno z jejích nejoblíbenějších hesel (a taky nejotravnějších).
Čekala na mě s šálkem čaje v obývacím pokoji. Položila jsem batoh na zem a sesunula se do křesla.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama