V.P. - 2.část

8. listopadu 2014 v 12:00 | May |  příběh: Vodácká pohroma


Večeři jsme se Standou taky nestihli. Měli zavřeno. A já totální hlad.
"Vždyť jsme kupovali rohlíky a klobásy." ozval se Standa.
Vražedně jsem na něj pohlédla, "Myslíš ty rohlíky na kaši a klobásy, které se vykoupaly ve špinavý řece. Ne díky." odsekla jsem.


Stejně hlad byl silnější. Seděli jsme u ohně a jedli to jediné, co se dalo. A ke všemu ta klobása luxusně pálila. Nacházela jsem se kousíček od nervového zhroucení.

Matrace byly jakžtakž suché. Z barelu jsem vyndala pumpičku a chystala se je nafouknout. Nejlepší bylo, když se zas ozval připitej Standa: "Nikol… neděj to… bouchne to."
"Nebouchne." přesvědčovala jsem ho zarputile.
"Vybuchne to!"
"Nevy…" Vzdala jsem se. Zkuste přesvědčit vožralu o tom, že při nafukování vlhké matrace nedojde k výbuchu. Mávla jsem nad přítelem rukou a věnovala se pumpičce. A co si osud na mě připravil tentokrát? U té pumpičky se urvala ta trubice.

Podívala jsem se k nebi, za co mě trestáš!

Začala jsem obcházet tábor, jestli někdo neměl izolačku. Zatím jsem vycházela s nepořízenou a každýho, kdo mi řekl, že nemá, jsem měla sto chutí nakopat do prdele!

Když jsem procházela kolem břehu řeky, všimla jsem si koleček na vodě. Ne, ne, ne.
"Hele, ono prší." oznámilo nějaké dítě.
Ochromeně jsem stála a vejrala na tu pitomou vodu. Už jenom chybělo, aby mi oko začalo cukat od nervů.

Fakt jsem byla nepatrný krok od sesypání se. Mobily nefunkční, spacáky se daly ždímat, hadry a jídlo v tahu, o penězích se raději nezmiňovat. Neměli jsme na čem spát. Byla jsem unavená, zoufalá, naštvaná, úplně vyřízená. A ono snad ještě začne pršet!! Chtěla jsem padnout na kolena a brečet. Někdo se ale nade mnou smiloval, možná, že si uvědomil, že už to dost přehání a deštík po pěti minutách ustal. Uff.

Dostala jsem nápad. Vzala jsem mobil a vyndala z něj simku. Jedna známá mi půjčila svůj, karty jsem vyměnila a zavolala Péťovi, kamarádovi, který vlastnil auto. Povyprávěla jsem mu, co se nám stalo a zakončila to na způsob: Dostaň mě odtud, prosím. Jenže dnes mě provázela samá smůla, takže jak Péťa odpověděl?
"Mrzí mě to. Vážně bych pro tebe přijel, ale jsem teďka bez auta."
Úžasná náhoda, že je zrovinka bez auta. Moje poslední naděje právě pohasla. Seděla jsem přitom na pařezu a zhluboka oddychovala.

Sebrala jsem poslední zbytky rozumu a nakonec se mi podařilo sehnat takovou tu stříbrnou lepicí pásku. Věděla jsem, že Standa má u sebe nůž. Odpředu byla čepel hladká, ke konci měla ostré zoubky, no a při vysouvání nože z pouzdra jsem se řízla právě o tu ostře zubatou část.
Sykla jsem bolestí a přidržovala krvácející místo. "To snad už není možný…!" V duchu jsem se ptala, kdo mě tak strašně nenávidí, že mě proklel.

Nalepila jsem náplast a potom se vrhla na opravování pumpičky. Obě matrace jsem naplnila vzduchem, byly měkké, ale to mi bylo upřímně, vy víte kde. Toužila jsem jenom, aby tenhle den skončil a já se probrala ze zlýho snu. A taky jsem vymýšlela krutou a nemilosrdnou pomstu pro Stáníka. Se bude ještě divit, chlapeček.

Sehnala jsem náhradní spacáky a hodila je spolu s oběma matracemi do stanu. Přitom mi Standa poklepal na rameno a neartikulovaně řekl, "Dojdu pro dřevo."
Byla jsem pěkně nepříjemná, "Fajn. Aspoň budeš užitečnej."

Odešel do lesa.
A nevracel se.

Neustále jsem Standu vyhlížela, ale on nikde. V mysli se honily obrázky, jak leží někde zraněný, ne-li mrtví. Cítila jsem neuvěřitelný strach. Šla jsem za ostatními a řekla jim, že Standa je už hodně dlouho pryč.

Lukáš si z toho dělal srandu, vtipkoval a já jsem ho ignorovala, jinak bych ho na místě uškrtila holýma rukama. Až po chvíli se mnou pár kluků a holek souhlasilo, že je to divný a mohlo se mu vážně něco stát.

Standa se vynořil z lesa.
V ruce držel obrovskou kládu - vždyť měl dojít pro pár klacíků!
Chtěla jsem ho obejmout a seřvat zároveň.
"Kdes byl?! Byl si pryč přes DVĚ hodiny!"
"Cestou mi upadlo pouzdro od nože, tak jsem ho tam v tý tmě hledal."
"Našel bys ho ráno."
Ty idiote! Fakt jsem toho chlapa toužila zkopat do kuličky a mrsknout s ním do stanu, aby už nic nevyváděl. A mě nedoháněl k šílenství.
Šli jsme spát a já vytuhla jak mrtvola. Potom jsem se dočkala sladkého konce a velké tečky za tímhle šíleným dnem plný bláznivých pohrom. Připadala jsem si jako obětní beránek, jelikož jsem ze všeho špatně vyvázla já a jenom já.

Pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek - v tom špatném slova smyslu. A jela jsem po této zkušenosti se Standou ještě někdy na vodu? Ano, jela. Z toho mám zase další menší a bolestivou epizodku. O tom možná příště.

______________________________________________________________________

Tak to byl příběh mojí kamarádky. Tohle by moje hlava nevymyslela. Některé dost neuvěřitelné věci vymyslí pouze sám život.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tina Tina | Web | 8. listopadu 2014 v 19:05 | Reagovat

Chudák tvoje kamarádka...ta si teda užila. Ale je to skvělá historka pro zasmání.... :D

2 Cailean Cailean | E-mail | 9. listopadu 2014 v 0:19 | Reagovat

Klobouk dolů že to přečkala. Ještě bych rád věděl jak dopadlo slibované Standovo seřvání :D

3 kotoko kotoko | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 14:25 | Reagovat

čím víc nad tím přemýšlím, tím míň mi to připadá jako zábavná historka... Ovšem dobrý základ na dívčí román, až na to, že v takovém románu by to se Stáníkem neskončilo jenom u seřvání :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama