V.P. - 1.část

7. listopadu 2014 v 18:34 | May |  příběh: Vodácká pohroma


Nic nenasvědčovalo tomu, že zažiju jeden z nejhorších dnů svýho života. Vyjeli jsme s partou kamarádů na vodu. Seděla jsem vpředu a můj přítel Standa za mnou. Počasí se vydařilo a tak se řeka brázdila v pobaveném rozpoložení. Každou chvilkou se ozvalo cvaknutí otevírající plechovky piva. Já jsem si pro osvěžení lokla jen párkrát, jelikož jsem nebyla žádnej profík, který by kánoi ovládal levou zadní. Chtěla jsem si zachovat jasnou hlavu.


Standa to bral z jiného soudku. Na všech se už podepisoval alkohol v krvi - kor na přímém sluníčku. Můj přítel začínal být jak koule na noze. Skoro nepádloval, takže jsem makala za oba.

Otřela jsem si pot z čela a otočila se na Lukáše, seděl v kánoi kousíček od nás. "Hele, Lukáši, už nic Standovi nedávej. Nechci, abychom se vyklopili a já ho tady pak zachraňovala jako Willyho."
On se jen bezstarostně usmál a opáčil, jasně.
Jasně, že za chvilku měl Standa v ruce od něho další pivo.

Pak si Standa musel všimnout, že naše kánoi je mírně nakloněná na pravou stranu. V hlavě mu zjevně cvaklo, že je to špatně a pokusil se tedy pomalým pohybem přemístit. Kvůli tomu jsme se rozhoupali víc, než jsem čekala a nakonec jsme se převrhli.

Žbluňk.

Z počátku to byl šok. Nejdřív jste úplně suchý, rozžhavený od sluníčka a za vteřinu se plácáte v řece a snažíte se dát rychle věci do pořádku. Dostali jsme se zpátky na kanoi a všichni jsme se tomu zasmáli. Hodila jsem mokré vlasy dozadu, vzala pádlo do rukou a jelo se prostě dál.

Odpoledne jsme zakotvili a šli se najíst. Odpočinuli jsme si a pak jsme se všichni shodli, že je čas vyrazit, abychom do večera stihli být v táboře. Vzala jsem svůj mobil a dala ho zpátky do barelu. Standa vyndal peněženku z kapsy a dal ji tam taky a barel zavřel.

Tenhle úsek byl divočejší. Muselo se hodně pádlovat, ehm, já jsem musela hodně pádlovat. Standa byl prostě vysmátý, v pohodičce jakoby mu ležel celý svět u nohou. Měla jsem sto chutí zvednout pádlo a praštit ho po hlavě, aby se probral z alkoholového opojení.

Co následovalo? Ano, znova jsme plavali čubičku. Věci nám utíkaly do všech světových stran. V duchu jsem si říkala, že příště beru rybářskou síť. Nejlepší bylo, že si takhle razíte s partou, která místo toho, aby vám pomohla, jen sedí, čučí a smějou se z plnejch plic.

Oslavovala jsem, že jsme se konečně dostali do tábora… že jsme se tam vůbec dostali. Ono totiž se Standou jsme se v jeden den vyčvachtali hned třikrát.
Poprvý je to sranda.
Po druhý, no budiž, taky v poho.
Ale po třetí, to už jste pěkně naštvaný a podrážděný…

Těšila jsem se, až ze sebe sundám mokré oblečení, najím se a zalehnu. Krásná představa, která se ale neměla naplnit. Zjistila jsem to ve chvíli, kdy jsem otevřela barel.
"To snad ne…" řekla jsem nevěřícně. Byla v něm voda. Všechno, naprosto všechno bylo totálně mokrý. Stan, spacáky, oblečení, mobily. Jsem tomu pořád nedokázala uvěřit.

Zabiju ho, problesklo mi hlavou. Standa byl ten, kdo barel špatně utěsnil.

Šla jsem mu to říct. Jeho reakce? - Pokynul rameny a na ksichtu úšklebek. Já jsem prudce vzdychla, nemělo cenu na něj teď mluvit.
"Počkej, až zítra vystřízlivíš. Dám ti to všechno pěkně sežrat." Zavrčela jsem a šla se postarat o naše mokré věci.

Oba mobily byly kaput. Spacáky neměly šanci uschnout. Snažila jsem se aspoň zachránit stan. Byla jsem dopálená a v tomhle stavu jsem stavěla stan - kazilo se, co mohlo. Nadlidský úkol, který jsem se zázrakem zvládla. K rozdělanému ohni jsem naštvaně nakopala oba spacáky a ty semišové, nafukovací postele - místo karimatek.

Na náladě mi nikterak nepřidávali "kámoši", kteří se opíjeli pomalu až do němoty a Standa jim milerád asistoval. Na dálku jsem ho probodávala očima a opakovala si tu samou větu: Zítra ti to dám pěkně sežrat!

Zatím co postele schnuly u ohně, šli jsme se osprchovat. Scénka, kdy jsem kupovala žetony na spuštění sprchy, byla taky dobrá. Na recepci jsem vytáhla rozmočenou dvoustovku.
Muž se na ní podíval a řekl, "Špatně zavřený barel."
"Ano."
Naštěstí mu nevadila a vzal si ji. Asi se tahle příhoda s barelem stávala častěji a byl zvyklý.

Do sprchy jsme se dostali mezi posledními. Byla jsem celá promrzlá a těšila se, až mě zahřeje teplá voda. No, tak ta došla. Skvělý! Navíc, ta hlavice od sprchy byla už na půl upadlá a visela tam způsobem - pro srandu králíkům. Proud vody ztékal po kachličkách a já na ně musela být nalepená, jinak nechytačka. Zkrátka super.

Večeři jsme se Standou taky nestihli. Měli zavřeno. A já totální hlad.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kotoko kotoko | E-mail | Web | 7. listopadu 2014 v 20:29 | Reagovat

Ježiš, tak to je naprostý šílenství. Voda a kánoe speciálně bývají vždycky skvělý zážitek, ale ocitnout se v takovýhle situaci, moji drazí přátelé by nejspíš poznali tu histerku ve mě. Jsem zvědavá na pokračování!

2 Cailean Cailean | E-mail | 7. listopadu 2014 v 23:38 | Reagovat

Den blbec je den blbec, ale takhle si zlikvidovat náladu zrovna na vodě musí dost naštvat. Tak hlavně že z toho je teď veselá povídka a ne nekrolog :D

3 ♥ May - Adminka ♥ May - Adminka | Web | 8. listopadu 2014 v 1:32 | Reagovat

[1]: Jojo, člověk je natěšený, co na vodě zažije a ono pak tohle... prostě šílený. :D

[2]: Taky že jsem si říkala, jak to všechno přežila. Pravda, naštěstí je z toho povídka pro pobavení. :D

No, ve druhé části ta její smůla nepolevovala, takže ještě bude, co číst. :D

4 Eliz Eliz | Web | 8. listopadu 2014 v 20:10 | Reagovat

Ou, chudinka! Mé vzpomínky na vodu jsou jenom pozitivní, zažít něco takového, to by mě hodně naštvalo!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama