1.část (zn)

26. července 2014 v 19:05 | May |  Zrození naděje



Dobro, má ho v sobě každý, liší se pouze množstvím. Učinit dobrý skutek, to zahřeje u srdce a vyčaruje úsměv. A nejde právě o to? - Navzájem si pomoci v naději, že zítřek bude lepší. Jenže se může přihodit, že ta pomoc je otázka života a smrti a musí se udělat těžké rozhodnutí. Utéct a zachránit si vlastní krk, anebo zůstat a bojovat? Až nadejde ten čas, člověk pozná, kolik v sobě má dobra a co je schopný pro druhé vykonat či dokonce obětovat.


Píše se rok 1893, chlapec jménem Haru před třemi měsíci oslavil 14. narozeniny - 2. ledna, přesně den poté, co Japonsko převzalo gregoriánský kalendář. Na západní způsob zaznamenávání data si pořád zvyká. Dívá se na kalendář, na čísla den po dni. Jaro klepe na dveře a stejně tak slavnost zvaná Hanami, oblíbený svátek po celém Japonském císařství.
"Haru," oslovuje ho Suki, mladší sestra v kimonu. "Už je snídaně." A usměje se. Nechává otevřené vysunovací dveře a odchází.
Hoch naposledy hodí hnědá očka po kalendáři, vzápětí za sebou zasouvá dveře a poté prochází úzkou chodbou přímo do místnosti, kde už všichni sedí nad polévkou z nudlí a čekají na něj; Dědeček, obě babičky, otec, matka a mladší sestra Suki. Celá rodina, která spokojeně a v harmonii napříč generacemi žije pod jednou střechou.
Haru si sedá na malý polštář na zemi k nízkému stolu ze dřeva. Po jídle si všichni povídají o slavnosti Hanami.
"Odpoledne se vydáme do parku a najdeme si pěknou, rozkvetlou Sakuru." praví vesele a plná energie Chiyo, první babička.
"Ano, ano." přitakává okamžitě Chiho, druhá babička. "Musí mít nádherné, růžové okvětí, pod takovým stromem se jaro bude vítat nejlépe."
Otec leští kulaté brýle a přidává věcně, "Pokud vyrazíme pozdě jako loni, nezbude nám velký výběr. Celé město nás předběhlo."
"Takže letos musíme jít dřív." směje se Suki. Připadá jí to prosté.
"Když si otec z práce pospíší a Haru taky, mohli bychom to letos zvládnout." říká Inari, šťastná matka dvou dětí a vzorná manželka.
Dědeček se pobaveně culí. "Mě na stromu tolik nesejde, stačí dobré jídlo, a aby se sešla celá rodina a přátelé."
"Klidně domů i poběžím," oznamuje mile Haru, "ale souhlasím s dědečkem. Hlavní je s kým jaro vítáme."

Otec popohání syna, musí do práce do průmyslové zóny. Otec jde napřed, Haru se zdrží, když pomáhá babičce Chiyo a Chiho vstát z kleku od stolu. Potom rychle pomůže matce odnosit misky do lavoru a už utíká do předsíně obout si boty. Vychází ven a v tom Haru spatří, jak se otec kvapně vrací do domu. Zapomněl si brýle. Jako vždy. Každé ráno si je pečlivě očistí a nechá ležet na stolku s úmyslem, že si je před odchodem vezme.

Haru venku uvidí starší paní, které se z proutěného košíku vysypal ranní nákup. Bez přemýšlení k ní dobíhá a pomáhá s věcmi rozkutálenými po zemi. Paní s černými sepnutými vlasy je moc vděčná a uklání se, načež odchází a Haru se otáčí, aby zjistil, jestli jeho otec už vyšel.
Zem se začíná chvět.
Ozývá se praskání staveb a dunění půdy.
Cesta se třese a Haru dopadá na všechny čtyři. Neudržel se na nohou.
Přišlo zemětřesení, pomyslí si polekaně a navíc mu připadá silnější a mnohem delší, než ty, které v dětství zakusil.
Zviřuje se špína a prach, vzduch se zakaluje. Není moc vidět.
Konečně otřesy ustávají a Haru vykašlává nečistotu, která se všudypřítomně vznáší jako děsivá mlha.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama