Za trest / 11 /

19. května 2012 v 19:18 | May |  Za trest / 11 /
.
.
......Náhle k nám však doběhl její starší bratr. To je snad poprvé v životě, co ho ráda vidím. Se slovy, jde se rychle domů, jsem absolutně souhlasila. David ji vzal z jedné strany a já z druhé a vydali se pryč.
......"Bolí mě hlava." zamumlala Kate opřená zády ke své skříňce na školní chodbě druhého dne ráno.
......V noci jsme s Davidem Kate přivedli k nim domů. Jemně ji odhodili do její obří postele a zabrala, tak rychle, že jsem si nejdřív pomyslela, jestli není náhodou mrtvá. Potom mě David vyprovodil na zastávku. Dlouhým rozmlouváním se mi nakonec podařilo ho přesvědčit, že odtud už to domů zvládnu sama a nastoupila do linky.
Zabouchla jsem vší silou skříňku, "Jasně, že tě bolí…" podívala jsem se jí zpříma do očí, "Příště si hlídej ruku s vodkou u džusu." napomenula jsem ji jako mladší nezkušenou sestru.
Kate si jen držela dlaní čelo a mírně přikyvovala na souhlas. Andy, který stál opodál, se připojil do rozhovoru, "Víte co se říká?"
......"Kdo to přežene, druhý den není návratu." poznamenala jsem. Něco podobného mi totiž generál a moje psycholožka pumpujou do hlavy neustále.


......"Možná," přitakal jako, že je to dobrá připomínka, ale o tom mluvit nechtěl, "Prý ta včerejší policie tam nepřijela kvůli kontrole mladistvých." rozhlédl se kolem, přiklonil se k nám blíž a tiše pokračoval, "Jde o něco mnohem víc nezákonného."
Chvilku jsem na něj jen tak s neutrálním výrazem koukala a potom jsem odvětila: "Koukáš se moc na kriminálky."
......"Tigresa," vydechl mou přezdívku ve španělštině jako bych byla ten největší ztracený případ na světě, "uvidíme." vzdal to se mnou nakonec. Moc dobře ví, že když si já něco usmyslím, jen tak mi to někdo nevymluví.
Jakmile jsme dořešili tuhle záležitost, šťouchla jsem do stojící Kate, která vypadala, že mezitím usnula. Když nejevila známky toho, že by se dala sama do pohybu, chytila jsem ji za paži a pomalu odtáhla do třídy, kde si mohla zdřímnout aspoň na lavici.
......Při hodině jsem si hrála se svým titanovým širokým prstýnkem, na kterém jsou černě vryty různé ornamenty, civěla někam nepřítomně do kouta místnosti a v hlavě letmo přemítala o mém vykonávání trestu. Vzhledem k tomu, co jsem naposledy slyšela od Crueli, že zařídí, aby Dlouhán Adams dával víc úkolů, vážně se už nemůžu dočkat, co to bude. Ještě je tu i ta věc s Viktorem. Něco mi říká, že dnešek by mohl být skvělá příležitost něco o něm vyslídit. Zvláštní je, že se mi to příčí čím dál míň. Asi to způsobuje to, že se nemůžu dočkat momentu, kdy ho vlastníma rukama nechám dopadnout až na samotné dno. Na kolenou mě bude škemrat o milost… Z mého přemítání o jeho brzkém strašném osudu mě vytrhla učitelka na dějiny, která podle všeho moje jméno zopakovala asi tak tisíckrát. Dokonce už se ani neobtěžovala, s tím slečno na začátku a pouze vykřikla: "Hundersonová!"
......Automaticky jsem si přestala hrát s prstýnkem. Nechala jsem ho sklouznout po prstě dolů a nevzrušeně a s opovržením, že mě probouzí z mých ďábelských představ, jsem se jí podívala do rozčileného výrazu a obzvlášť na tu rýsující se nervy vyvolanou žílu na čele. Nadechla se jako býk připravený k útoku. Napřáhla prudce ruku na stranu od sebe, "A ven z mojí hodiny!"
Pravda, tahle semetrika, co by jediný živý exemplář dinosaura na světě, mě nikdy neměla v lásce, "Já myslela, že vyhnání za dveře, stejně jako stoupni si do kouta, je v tomhle tisíciletí zastaralý."
......"Ven!" zavrčela.
......S nabroušeným výrazem jsem popadla koženou tašku, hodila si ji přes rameno a oddupala pryč. A samozřejmě jsem za sebou pořádně práskla dveřmi. To by přece bez toho nebylo ono, že. Jinak by to ztratilo kouzlo odcházejícího vyvrhela.
Po chodbě jsem šla se vztyčenou hlavou. Neviděla jsem totiž žádný důvod, proč mě takhle vyhazovat ze třídy. Dřív jsem musela udělat teda horší věci, aby se to stalo. A teď? Dinosaurus jeden, už dávno měla skončit v muzeu. Při tom, jak jsem ji v duchu proklínala, jsem zahlédla Cruelu. To mi ještě scházelo. Načapat mě uprostřed vyučování potulující se na chodbě, protože jsem byla kvůli své drzosti vyhozena ven. Určitě by potom jen následovalo mávání ruky se slovy, prošvihla si svoji poslední šanci alá… padej navždy z mojí školy! Neriskovala jsem. Rychle zapadla za sloup a dělala mrtvého brouka.
......"Nyní jste o této závažné situaci informována." ozval se mužský bručivý hlas.
......"Ano, jsem si toho všeho dobře vědoma." přitakala vážně Cruela.
......"Jakmile zjistíme něco nového, dám hned vědět."
Pak už jsem jen zaslechla formální loučení a každý mizel na opačné straně chodby. Pomalu jsem se ohlédla za mužem v dlouhém tmavě hnědém kabátě. Co to sakra bylo? Jaká závažná situace? Další věc, kterou fakt nesnáším, záhadná tajemství, která si vysloveně říkají o rozluštění. Náhle zazvonilo a tichou a tíživou atmosféru narušilo plno vycházejících studentů. U oběda jsem byla už zaměstnaná jiným vážným problémem.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám design

Ano...je super 64.8% (459)
Tak napůl 18.1% (128)
Ne...nelíbí 17.1% (121)

Komentáře

1 Corii Corii | E-mail | 22. května 2012 v 10:38 | Reagovat

Juu :) Tenhle příběh se mi fakt moc líbí :) Těším se a sem zvědavá, jakpak to asi dopadne :)

2 AliFaith AliFaith | E-mail | Web | 27. května 2012 v 18:54 | Reagovat

Ahoj :) já jen že jsem si ted pozastavila blog,protože to nějak nestíhám,ale počítám že zase začnu nekdy okolo vánoc až budu mít nový ntbk xD a jestli ještě pak budeš chtít být Sb :D

3 Zoi Zoi | Web | 30. května 2012 v 14:32 | Reagovat

Tenhle příběh miluju :D Jsem strašně mocinky moc zvědavá, co to bude za závažný případ :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama