Ty krabe, asi máme problém * 3 závěr

17. srpna 2009 v 10:00 | Diggy |  ty krabe
To je poslední díl mé dobrodružné povídky. Snad se vám líbila. Komenty potěší...:)

Koukla jsem se na Carmen s vyčítavým pohledem, ta ale měla myšlenky někde jinde. Celá se třásla. Najednou přiběhl Pavel celý mokrý.Voda z něho kapala jako kdyby on byl mrak, ze kterého prší.
,,Potřebujeme pomoc, vás obou, hned!" zakřičel a vrátil se zpět na palubu.
,,Carmen?" zeptala jsem se opatrně ,, Carmen, potřebujeme tvou pomoc. Není čas ukazovat svůj strach. Hrajeme o něj." Carmen začaly stékat malé kapičky slz po tváři.
,,Poslouchej mě. Kdo mě vždycky vytáhl z průšvihu? Kdo mi vždycky pomohl? Ty! A teď potřebuje pomoct někdo jinej. Tam nahoře je Petr a Pavel a my jim to dlužíme. Dlužíme jim tu pomoc," řekla jsem na pokraji svých sil a spíš pro sebe jsem zamumlala:
"Navíc nemám nejmenší chuť zhebnout na moři kvůli jednomu ukradenýmu tričku.
Carmen se zvedla. Z jejího obličeje se náhle ztratily slzy.

,,Máš pravdu. Někdo tam nahoře potřebuje pomoct a já se chovám jako ten největší zbabělec. Mám tě ráda," řekla a objala mě.
Jen co jsme otevřely dveře na horní palubu, osprchl nás nezastavitelný déšť. Všude kolem hřměly blesky. Moře se nedokázalo uklidnit, houpalo lodí sem a tam. Ještě než jsem stihla doklopýtat ke klukům u kormidla, ucítila jsem náraz. A propadla se do tmy.


Vzbudila jsem se. Snažila jsem se otevřít oči, ale jen co se mi to povedlo, sůl mě začala pálit a rychle jsem je zavřela a snažila se vykřiknout. Nešlo to. V puse jsem měla sucho. Nesnesitelné sucho. Mluvení jsem proto vzdala. Byla jsem bezmocná. Navíc mě sužovala nesnesitelná bolest. Snažila jsem se pohnout, ale marně. Celé tělo mě bolelo. Měla jsem pocit, jako kdyby na mě leželo něco hrozně těžkého a já s tím nemohla nic dělat. Tělem mi projela prudká křeč. Začala jsem sebou škubat. Najednou jsem slyšela nějaké hlasy. Byly hodně vzdálené, snažila jsem se soustředit, ale musela jsem myslet jen na bolest. Cítila jsem vítr. Vítr, který každou vteřinou zesiloval. A pak jsem ucítila, něčí dotyky. Poté už bylo jen ticho.

Po několika dnech jsem se znovu probrala. Pomalu a opatrně jsem otevřela oči. Nic už mě nepálilo. Nade mnou stáli nějací muži.
,,Kde to jsem?" zeptala jsem se opatrně. Můj hlas zněl chraplavě a oslabeně.
,, Klid, slečno Červenková, jste v nemocnici v České republice," oznámil mi jeden muž v bílém plášti a dále pokračoval: ,,Nesnažte se prosím mluvit…" než to stačil doříct, přerušila jsem ho.
,,Cože? Kde jsou ostatní? Jak to že nejsem v Holandsku?"
,,Uklidněte se, všichni vaši přátelé jsou v pořádku. Vy, ale musíte být v klidu. Rodiče brzy přijedou a vše vám vysvětlí, teď byste ale měla spát a hlavně se nenamáhat a nemluvit."
Jen co to dořekl, znovu jsem usnula. Vzbudila jsem se, až když jsem uslyšela známý zvuk. Byl to hlas mámy a táty. Otevřela jsem oči a usmála se.
,,Holčičko naše, my jsme se o tebe tak báli," spustila mamka a ihned začala brečet.
,,Mami, jsem v pořádku, ale řekne mi konečně někdo, co se stalo a co je se ségrou?"
,,Sestra je v pořádku, byla jsi na tom nejhůř. Vaše loď narazila do ropné věže. Mělas otřes mozku a zlomenou ruku, nohu a také žebro. Měla jsi štěstí, že ti nezasáhlo do plic. Musel pro vás přiletět vrtulník. Poté vás odvezli sem do Čech. Byla jsi celou cestu v komatu. Jsme rádi, že jsi se probrala," zašeptala mamka poslední větu a opatrně mě objala.
,,A co Petr a Pavel?" zeptala jsem se.



,,Zůstali v nemocnici v Rotterdamu, už jsou v pořádku. Měli jen pohmožděniny a jeden z nich snad zlomené zápěstí."
Najednou do pokoje vtrhla Carmen.
,,Ségra!" zvolala jsem radostí, když jsem ji uviděla.
,,Ahoj Lindo. Asi mi neuvěříš, ale hrozně jsem se těšila až tě uvidím," přiznala se slzami v očích
,,Já na tebe taky," usmála jsem se a také se rozplakala.
,,Tak my vás tady necháme o samotě. Máte si o čem povídat. Zítra zase přijdeme, tak zatím ahoj," řekla mamka a políbila mě na čelo. Táta jen spiklenecky přimhouřil jedno oko a zamával mi.
,,Máš tu kabelku z lodi?" zeptala jsem se nečekaně.
,,Bohužel ne. Voda ji odnesla někam hodně daleko. Proč to chceš vědět?"
,,Měla jsi tam ode mě jeden malý dárek," povídám jako by se nic nestalo.
,,Jo to znám. Ty tvý dárky. U nich se člověk nikdy nenudí," mrskla po mě očima a obě jsme se ulehčeně rozesmály.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám tato povídka?

Ano...je super 86.2% (25)
Tak napůl 13.8% (4)
Ne...nelíbí 0% (0)

Komentáře

1 lilly TwOjE Sb- čKo čO tA lUbI:o) lilly TwOjE Sb- čKo čO tA lUbI:o) | Web | 17. srpna 2009 v 10:52 | Reagovat

waw usper poviedka fakt.... naozaj... a ma pekny koniec k tomu este :o)

2 Papik SBško Papik SBško | Web | 18. srpna 2009 v 10:41 | Reagovat

Kráása...

3 Peťula Matějík- vaše spolužačka, kámoška a fanynka!! ♥♥ ☺ Peťula Matějík- vaše spolužačka, kámoška a fanynka!! ♥♥ ☺ | E-mail | 23. srpna 2009 v 19:55 | Reagovat

Mně se Diggynko povídka líbila. a musim říct, že se mi líbí, že má jenom 3 díly a ne víc:) takhle je to parádní

4 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 1. dubna 2012 v 19:00 | Reagovat

:D No, tak to bylo super! Klidně bych to brala delší, ale moc se mi to líbilo. ;) Čekala jsem románek, ale nepřišel. :D To sem se divila. Ale fkt dobrý. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama