Smůla nebo štěstí? # 4 - závěr

16. května 2009 v 11:55 | Diggy |  štěstí nebo smůla

Tak to je konec mého příběhu ze slunného Egypta. Doufám, že se vám líbil. Za komenty budu ráda...Děkuji a příjemné čtení...:)

Projela mnou nesnesitelná bolest. Jen sem tam tak ležela a čekala, co bude dál. Zátěž, kterou jsem celou dobu cítila náhle přestala. Štěstím jsem jen vydechla a rychle si stoupla. Poprvé jsem prohlédla muže, co mě zavalil. Byl mladý a vysoký, hubené postavy. Měl medově hnědé vlasy a spalující pohled. Nemohla jsem se od jeho zelených očí odtrhnout. Po chvíli jsem si všimla cedulky na tričku. Měl tam něco jako archeolog. Poté jsem si uvědomila, že na mě pořád mluví. Snažila jsem se mu anglicky říct, že mu nerozumím, jenže z hodin ze školy sem si najednou nic nepamatovala. Po minutě mého vysvětlování mu zřejmě bylo jasné, že se ode mě nic nedozví. Vzal mě za ruku a šli jsme dál chodbou. Celou cestu jsem přemýšlela, co se bude dít dál. Po chvíli cesty jsem náhle zakopla a spadla.
,,S tím štěstím jsem to asi přehnala," postěžuju si ale ihned se zvednu.
,,Ty jsi z Čech?" Náhle řekne neznámí muž s překvapeným výrazem.
,,Ano, vypadá to tak," řeknu s podivem, když si uvědomím, že mluví česky.
,,Já jsem Petr." Odpoví, ale ihned zase zpustí.
,,Moc se omlouvám, že jsem tě tak zavalil, nečekal jsem, že se tak lehce skácíš k zemi," řekne s úsměvem.
,,Jak si se sem dostala?" rychle dodá, aniž by mě nechal domluvit.
,,Já, já vlastně ani nevím, opřela jsem se o kámen, najednou se otevřel průchod a já dala přednost pocitům než logice," řekla jsem nejistě, ale hrdě.
Pod záminkou, že nikomu nic neřeknu, mě Petr provedl po celém objektu pod zemí. Dozvěděla jsem se plno nových informací. Informací, které v knize nenajdu. Asi po hodině prohlídky jsme vyšli po schodech zpátky na zem. Ihned mě oslnilo slunce ze kterého sálalo neuvěřitelné teplo. Kolem východu byla omotaná červená páska a všude kolem plno turistů a archeologů
,,Mám pocit že tě hledají,"
řekne a ukáže na ustrašený pár.
"Rodiče vždycky plaší," dodám a usměju se směrem na rodiče.
Ty už ale běží se slzami v očích směrem ke mně.
,,Kde jsi byla? Stalo se ti něco? Jsi v pořádku?" chrlili jednu otázku za druhou.
Vše jsem jim vysvětlila. Po chvíli se už oba uklidnili a objali mě.
,,Hrozně jsme se o tebe báli, ale už musíme jet za okamžik nám odjede autobus a jiný už nepojede," řekla mamka.
,,Tak ti moc děkuji, za všechno. Byl to ten nejlepší den a ta nejlepší prohlídka. Doufám, že se ještě někdy uvidíme" řeknu a odkráčím směrem k autobusu.
Nasednu do autobusu a ještě naposledy zamávám. Tím se loučím s dobrodružstvím a nezapomenutelnými zážitky, i když zítra mě čeká výlet na pyramidy v Gíze a bůhví co se mi při mé smůle stane. Nebo při mém štěstí?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janča SB Janča SB | Web | 16. července 2009 v 9:49 | Reagovat

:-)

2 Carnea Carnea | Web | 27. dubna 2010 v 15:10 | Reagovat

tak takovej konec jsem opravdu nečekala :D ale co dodat, bylo to geniální a jsem ráda že jsem narazila na váš (nebo se pletu?) blog :D

3 MarryT MarryT | Web | 2. července 2010 v 21:58 | Reagovat

Bylo to dost rychlé. Krátké, ale neubralo tomu nic z toho, co tam má být. Líbilo se mi to. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama