Smůla nebo štěstí? # 3

15. května 2009 v 14:59 | Diggy |  štěstí nebo smůla

Všude na stěnách byli barevné hieroglyfy a obrázky bohů a faraonů. S úžasem jsem poznávala Amona s jeho manželkou Mut a jejich potomkem Chonsuem, který je spojován s měsícem, vzduchem a lékařstvím. Postupovala jsem chodbou dopředu a dál poznávala a obdivovala malby na stěnách. Najednou se chodba rozšířila a já jsem byla v neznámé místnosti. Světlo zesílilo a já poznávala známe i neznámé výjevy na stěnách, sochy a obětní nádoby, kde nejspíše kněží obětovávali bohům. I když světlo bylo velmi slabé, zřetelně jsem viděla všechny detaily a tiše obdivovala zdobení a ruční práci. Po shlédnutí celé místnosti jsem objevila dva další vchody. Do každého jsem zasvítila, abych viděla jestli je tam něco nebezpečného, jenže ani v jednom v chodu jsem nic neviděla. Vedla tam jen další nekonečná chodba. Po nekonečném přemýšlení, do jakého vchodu se mám vydat, jsem se konečně rozhodla. Jenže hned na začátku chodby mě čekalo nemilé překvapení. Přede mnou se plazila kobra. Se zatajeným dechem jsem se nemohla pohnout. Chtěla jsem se vrátit zpět a utíkat do druhého vchodu jenže strachem a vyděšením jsem nemohla ani pohnout rukou. Kobra se ke mně připlazila a já už čekala jen to nejhorší. Zavřela jsem oči a čekala, co bude následovat. Po chvíli neuvěřitelného čekání, které se mi zdálo nekonečné jsem konečně otevřela oči. Kobra už u mě nebyla. V dáli jsem ještě uslyšela syčení. Když už jsem spatřila jen tmu a ticho vydechla jsem vyčerpáním ale zároveň i štěstím.
,,Asi nebudu mít takovou smůlu jak jsem si myslela," pošeptala jsem si pro sebe a v duchu se usmála.
Rychle jsem vyšla z chodby a vstoupila do druhé. Mobilní telefon v ruce se mi ještě pořád třásl strachem. Svítila jsem si před sebe a znovu hleděla na hieroglyfy nakreslené na stěnách. Už nebyli tak zřetelné jako v předchozí místnosti a chodbách. Užívala jsem si to nádherné ticho, jenže najednou jsem uslyšela kroky. Hrozně jsem se lekla a zrychlila. Za mnou se najednou někdo rozběhl a začal křičet. Nerozuměla jsem
co říkal, utíkala jsem, co nejrychleji
to jen šlo. Neohlížela jsem se ani se nekoukala,
kam běžím. Najednou mě zavalilo cizí tělo a já se ocitla na zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janča SB Janča SB | Web | 16. července 2009 v 9:48 | Reagovat

To by mě zajímalo jak to dopadne.

2 Carnea Carnea | Web | 27. dubna 2010 v 15:08 | Reagovat

teda takhle to ukončit... :D teď nevim, co mam čekat :D, tak se du radši vrhnout na konec :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama