Nebude to bolet...

22. května 2009 v 19:50 | Diggy |  nebude to bolet
Každý den chodím tou stejnou cestou do školy, teda spíš chodila. Teď musím každý týden chodit k psychologovi, neboť mi jeden okamžik změnil celý život a hlavně pohled na něj. Povím vám svůj příběh, který nemá happyend jako v pohádkách. Tohle je děsivá realita.

Stalo se to asi před třemi měsíci. Jako každý den jsem šla cestou do školy, měla zapnutý svůj ipod a hlasitost na maximum. Zrovna jsem procházela kolem lesíka, když v tom mě někdo chytl ze zadu a zakryl mi pusu. Snažila jsem se křičet, ale rychle jsem přestala, když jsem uslyšela jeho výsměšný hlas, který říká:
"Uklidni se zlatíčko, nebude to bolet," jen co to dořekl pod krk mi dal nůž.
Začala jsem se strašně potit. Bylo mi špatně a měla jsem hrozný strach. Muž mě odvedl hluboko do lesa, kde mě začal mlátit. Celá vysílená a zmlácená jsem se snažila křičet, ale nešlo to. Bylo mi jako kdybych měla umřít. Poté mi svázal ruce a přes pusu dal pásku.
"Zvedni se ty děvko," řval na mě, když jsem ležela od krve na zemi.
Snažila jsem se zvednout, ale neměla jsem žádnou sílu.
"No tak zvedni se, nebo chceš, abych ti ten nůž vrazil do tvý kundy?" řval a mával přitom nožem.
Začala jsem hrozně brečet. Sebrala jsem všechny svoje síly a zvedla se.
"Vidíš, jak to jde," řekl a začal mě hladit po vlasech.
Nechtěla jsem se mu dívat do tváře. Uhnula jsem zrakem, on ale chytl můj obličej, otočil ho k sobě a dal mi další facku. Potom ze mě strhal oblečení. Chtěla jsem umřít. Nikdy jsem si smrt nepřála, teď bych jí s radostí uvítala. Potom si mě opřel o strom a surově mě znásilnil. Měla jsem pocit, že do mě vpichuje milion malých jehliček. Pálilo mě to a bolelo. Když skončil, sundal mi izolepu z pusy, dal mi facku a plivl na mě. Pak s radostí odkráčel. Ležela jsem na zemi celá od krve. Neměla jsem sílu se zvednout ani se pokusit křičet. Myslela jsem, že umřu. Pak už jsem jen padala do tmy.


Probudila jsem se až v nemocnici. Vedle mě seděla mamka s taťkou. Mamka měla oči plné slz. Jen co si všimla, že už jsem vzhůru, objala mě a začala plakat ještě víc. Já jsem okolo sebe skoro nic nevnímala. Cítila jsem ho pořád na sobě. Chtěla jsem začít pořádně křičet, místo toho jsem se rozbrečela jako malá holka. Rodiče mě neustále uklidňovali. Já ale nemohla zapomenout. Všechno jsem si barvitě vybavovala. Večer se mi zdáli noční můry, ze kterých jsem se probouzela celá spocená. I když jsem jeho tvář viděla do nejmenších detailů, policii jsem nebyla schopná na nic odpovědět. Když jsem po týdnu přijela domů. Hned jsem se šla osprchovat. Začala jsem se mýt, že jsem ze sebe sedřela kůži a tekla mi krev. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Do školy jsem se ještě nevrátila. Nemůžu chodit ven, protože jak vidím jakéhokoliv chlapa, vzpomenu si na můj děsivý zážitek. Chodím jako tělo bez duše a tento zážitek mi připadá, jako kdybych ho zažila včera. Můj život teď nemá cenu, jediný kdo mě může vysvobodit, je moje nejlepší kamarádka žiletka…

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wejísek Wejísek | Web | 26. května 2009 v 19:08 | Reagovat

šílený,ale bohužel pravdivý takový život je!smutný

2 sessllik sessllik | Web | 8. září 2009 v 8:02 | Reagovat

tak tohle je ...bohužel pravdivé.

3 Mateska Mateska | E-mail | 13. října 2009 v 14:20 | Reagovat

AUUUUUUUUU TOŤ VŠE

4 mililili mililili | 27. června 2014 v 21:21 | Reagovat

to se opravdu stalo? je to pravdivé? doufám, že ne!

5 Stolid Stolid | Web | 4. června 2015 v 22:28 | Reagovat

Ahoj, je to napsané dobře. Ale nevím...  Nikdy jste nic podobného nezažili? Je to vidět že ne, něco tomu chybí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama