Kamarád nebo...přítel

15. května 2009 v 19:56 | Diggy |  kamrád nebo přítel?

"Ahojky Peťo," pozdravila jsem svého nejlepšího kámoše.
"Čau kočko," oplatil mi každodenním pozdravením.
Petr je můj nejlepší kamarád už od základky. Měl by být snem každé holky. Teda aspoň to tak vidím já. Je to gentleman, k holkám se chová, jak nejlíp může, je to romantik a nedělá ze sebe frajera. Je to prostě úplně úžasnej kluk.
"Seš natěšená na dnešní pouť?" zaptal se.
"Jako vždy. S tebou to bude úplně super," řekla jsem a nahodila úsměv.
"Takže v půl před halou?"
"Jasně. A ne, že tam budeš zase o hodinu dřív," podotkla jsem a začala se smát.
"Už ti nic neřeknu, ale už bysme měli jít, nebo bude Korunková zase řvát."
"Jasně," řekla jsem a uháněla do školy.

"Tak na co půjdeme jako první," zeptala jsem se a s nadšením jsem koukala po všech atrakcích. "Co třeba na mixér," odvětil.
"To chceš, aby mi bylo hned špatně."
"Jo, toužím, aby ses na mě pozvracela." Chvíli jsem na něj nevěřícně koukala a pak se začla smát. Péťa se hned přidal.
"Tak co třeba kdybych ti vystřelil růži?" zeptal se opatrně.
"Jasně proč ne," zaradovala jsem se a šla ke stánku s vystřelováním.
"Jakou chceš," vyzvídal.
"Třeba tu velkou," odpověděla jsem a ukázala na největší oranžovou růži.
"Je tvoje,"řekl a začal střílet. Prvním brokem se netrefil, ale druhým už ano. Žena ze stánku mi podala růži a povídala:
"To máš, ale štěstí holka." Já se na ní jen nechápavě koukla a rychle dodala.
"Je to můj kamarád."
"Kamarád taky rád," řekla žena ve stánku a začala se věnovat dalšímu páru.
"Tak co teď?" zeptala jsem se.
"Něco jsem vymyslel," chytil mě za ruku a pomalu vedl na louku za kolotočem.
"Jsem nevěděla, že už zapadá sluníčko," řekla jsem jen, co jsme došli k prázdné lavičce. Chvíli bylo ticho. Bylo mi nějak divně. Měla jsem zlé tušení. Po chvíli ticha se Petr konečně odhodlal a začal mluvit.
"Víš, já už ti chci dlouho něco říct.
" Jen co to dořekl, políbil mě. Já se mu uprostřed polibku vytrhla a nevěřícně na něj koukala.
"Co to do tebe vjelo?" začala jsem křičet. Ihned potom jsem se otočila a začala utíkat.
"Kláry, počkej," řval péťa.
Nezpomalila jsem. Celou cestu jsem utíkala a brečela. Ztratila jsem nejlepšího kamaráda. Nechtěla jsem uvěřit, co se stalo, ale zapomenout bylo ještě těší. Už jsem se mu nikdy nemohla podívat do tváře. Už je to dva roky. Každý chodíme na jinou střední. Když se náhodou potkáme, sklopím oči, jako kdybychom se neznali. Péťa asi nikdy nepochopí, co se stalo a jak to pro mě bylo těžké. Ale já jsem se sním prostě už nedokázala bavit a brát ho jako předtím. Našla jsem si nové přátelé, ale nikdy už to nebude tak úžasné jako s Petrem. Možná jsem k němu cítila také něco víc, ale bála jsem si to přiznat. Možná…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jaký styl povídek a příběhů byste si přáli?

strašidelné 21.8% (105)
vtipné 23.9% (115)
romantické 39.7% (191)
dobrodružné 14.6% (70)

Komentáře

1 Wejísek Wejísek | Web | 26. května 2009 v 19:10 | Reagovat

další smutný příběh!proč utekla...?:(

2 L☺l☻ L☺l☻ | E-mail | 4. října 2009 v 10:56 | Reagovat

no nevím zda se rozhodla dobře...

3 Mateska Mateska | E-mail | 13. října 2009 v 14:32 | Reagovat

TO JO NO

4 tulkakantnerova tulkakantnerova | Web | 17. září 2013 v 16:21 | Reagovat

Pěkný článek :)
Proto jsem si s mým strašně dobrým kamarádem řekla na rovinu, že by byl obrovský rysk jít přes hranici přátelství... Ani jednom to nestojí za to abychom ztratili takového člověka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama